Text se zabývá hlubokým vlivem řeckého pojmového myšlení na evropskou kulturu a náš způsob uvažování. Autor zdůrazňuje, že toto ovlivnění není výsledkem záměrného studia filosofie, nýbrž se šíří jako určitý druh „nákazy“ či nevědomého napodobování. Tato skutečnost přináší zásadní metodologický problém při pokusech o uvádění do filosofické disciplíny. Ačkoliv máme na co navázat, naše stávající „pseudoznalost“ tvoří bariéru, protože každý má pocit, že již ví, jak myslet, neboť se tak naučil spolu s řečí. Skutečné uvádění do filosofie proto v evropském kontextu není možné v tradičním smyslu slova. Místo toho musí proces začít radikální kritikou a zproblematizováním všech zažitých předpokladů. Autor argumentuje, že každý Evropan je již do filosofie uveden, ale učinil tak nesprávným způsobem. Cílem filosofické propedeutiky by tedy mělo být uvedení do specifického způsobu filosofování prostřednictvím dekonstrukce běžných myšlenkových schémat a překonání iluze o vlastní kompetenci.