Text pojednává o základní metodě filosofického bádání, která se liší od empirických vědeckých postupů zaměřených na sběr nových faktických údajů. Hlavním rysem této metody je kritické zkoumání předpokladů, na nichž stojí platnost různých tvrzení, konceptů a teorií. Tento přístup umožňuje filosofii vymanit se z dogmatického lpění na stávajících znalostech a myšlenkových vzorcích. Díky reflexi vlastních základů může filosofie lépe porozumět své vlastní podstatě a udržovat si vysokou míru metodologické sebekontroly. Autor zdůrazňuje, že právě tato schopnost sebereflexe a analýzy fundamentálních východisek tvoří jádro filosofické disciplíny a chrání ji před rigiditou. Takový postup zajišťuje, že filosofické myšlení zůstává otevřené a neustále reviduje své vlastní principy, čímž se odlišuje od kumulativní povahy přírodních a sociálních věd.