This text explores the origins of "Great Philosophy," which the author attributes to a fundamental turn toward the self, encapsulated in the Delphic maxim "Know thyself!" This turn is not a one-time historical event but a continuous task for every thinker, requiring personal commitment and risk. The core issue lies in the interpretation of self-knowledge: a human being is not defined by what is "given," as that merely represents their past. True self-knowledge necessitates the ability to distance oneself from the past self and relate to oneself as a future being—someone one is yet to become. Philosophy is thus understood as a dynamic process of identity formation, where the essence of human existence lies not in what has already occurred, but in openness to future possibilities and personal responsibility for one's own self-transformation. This ontological perspective redefines the relationship between the subject and temporality, emphasizing the process of becoming over static being.
[Obrat „velké“ filosofie: poznej sebe sama!]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 6. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Obrat „velké“ filosofie: poznej sebe sama!]
„Velká“ filosofie – po prvních začátcích u presokratiků – začíná závažným obratem, který nemohl a nikdy nemůže být proveden jednou provždy a definitivně, ale musí jej prodělávat každý myslitel znovu a sám, tj. osobně a s osobním nasazením (tedy také na vlastní, osobní riziko). Jde o obrat k sobě, k němuž ještě před vznikem filosofie vyzývala Řeky Apollónova svatyně v Delfách: Poznej sebe sama! Tady ovšem záleží ne-li všechno, tedy mnohé a zejména to nejpodstatnější na pochopení, porozumění a interpretaci. Poznat sebe v tom smyslu, jak jsme o tom dnes běžně zvyklí mluvit, by předpokládalo, že už něčím resp. někým jsme a že záleží jen na tom, to poznat a pochopit. Hlavní problém je v té delfské výzvě ovšem skryt: člověk není to, co je, tj. co je na něm a v něm „dáno“. To, co je na nás a v nás dáno, už vlastně nejsme my, nýbrž to je naše minulost, kterou necháváme za sebou a jenom něco z ní si ještě podržujeme. Jestliže však můžeme poznávat sebe jako minulé, zčásti na svou minulost navazovat a zároveň se od své minulosti zčásti distancovat, musíme si položit otázku, zda jsme schopni se k sobě vztahovat také jako k příštím, budoucím, tedy jako k těm, kdo se jimi ( sami sebou) teprve mohou a mají, musí stát.
(Písek, 980611-1.)