Text se podrobně zabývá situací Československa v kritickém období mnichovské krize a analyzuje připravenost státu čelit nacistické agresi a selhání mezinárodních spojeneckých závazků. Autor předkládá tezi, že efektivní obrana republiky neměla být pouze improvizovanou reakcí na bezprostřední ohrožení koncem třicátých let, nýbrž měla tvořit integrální součást budování státu již od jeho založení v roce 1918. Klíčovým prvkem této úvahy je vnitřní stabilita a otázka, zda se všichni obyvatelé cítili být plnohodnotnými občany. Článek výrazně čerpá z myšlenek filosofa Emanuela Rádla, který kritizoval tehdejší pojetí národního státu. Rádl upozorňoval, že v zemi, jejíž identita byla definována výhradně čechoslovakismem, se tři miliony Němců nemohly cítit skutečně doma. Tato vnitřní nejednotnost pak zásadně oslabila legitimitu a obranyschopnost země v momentě vnějšího napadení. Text tak nabízí hlubokou reflexi vztahu mezi inkluzivní demokracií, menšinovými právy a bezpečností státu v dramatických historických souvislostech střední Evropy.