Text se zabývá ontologickým vztahem mezi pravdou, jsoucnem a logem. Autor argumentuje, že pravda není odvozena ze jsoucen, ale naopak jim předchází jako jejich základ, který umožňuje jejich vyjevení. Jsoucno je pojímáno jako dějící se celek, který se nikdy neukazuje naráz, ale rozvíjí se v čase. Aby se tato sukcese fází mohla vyjevit jako vnitřně integrovaná jednota, je zapotřebí subjektu v širokém slova smyslu a specifického rámce či světa, který toto sjednocení umožňuje. Tímto zakládajícím principem sjednocení a 'sbírání' rozptýlených momentů je Logos. Termín, odvozený z řeckého slova pro sbírání, představuje sféru, v níž se dějící se jsoucno může konstituovat jako celistvý úkaz. Úvaha zdůrazňuje, že celkovost jsoucna není bezprostředně daná, nýbrž je umožněna právě v 'říši logu', která otevírá prostor pro integritu a smysl bytí mimo pouhou sumu jeho jednotlivých částí.
Pravda a jsoucna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 11. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Pravda a jsoucna
Pravda není původně založena na jsoucím (a to ani na jsoucnech, ani na jsoucnu „vcelku“), nýbrž sama je základem všeho jsoucího, neboť mu „předchází“. Tomu je však nutno správně rozumět: předchází mu nikoliv proto, že je dřívější ve smyslu minulosti (tedy „minulejší“), nýbrž že je dříve, než se kterékoliv jsoucí začne „ukazovat“ a než se stane „úkazem“. Jak řečeno, jsoucí je vždycky dějící se. Každé „pravé“ (tj. vnitřně integrované, nikoliv jen nahromaděné, agregované) jsoucno se začíná dít (a tedy postupně ve svých aktuálních jsoucnostech ukazovat) tak, že nejprve ještě vůbec není, pak teprve začíná být a dít se od svých počátečních (a tedy pro vnějšího pozorovatele nejstarších a nejdříve pomíjevších) fází. Žádné jsoucno (zase s výjimkou těch primordiálních) se nemůže ukázat celé najednou. Jako celek se může pouze vyjevovat, a to vždycky pouze někomu (resp. „něčemu“, tj. jinému pravému, tj. vnitřně integrovanému jsoucnu) – budeme proto mluvit o subjektu v širokém, na člověka se neomezujícím smyslu, ovšem za předpokladu, že tento subjekt je obyvatelem „říše“ či „světa“, v němž je takové vyjevování „celku“ umožněno a tedy možné. (Taková „možnost“ musí být nejprve otevřena, není „tu“ nijak samozřejmě). Předpokladem shrnutí, sebrání a sjednocení mnoha postupně se ukazujících aktuálních jsoucností (ostatně vždy také pouze „rozumně“ předpokládaných jsoucností nebo jejich subsložek) j to, co dovoluje (umožňuje) a zároveň zakládá každou jednotu, každou integritu, každou celkovost. A právě to, co je tímto umožňujícím a zakládajícícm, musí být nějak pojmenováno. Byl to asi Hérakleitos, který první užil v té době již dlouho běžného řeckého slova, které má svůj indoevropský kořen, znamenající právě sbírání: slovo LOGOS je odvozeno od slovesa LEGEIN, jež podobně jako latinské legere (a také německé lesen) původní znamená „sbírati“. Když si připomeneme tento původní význam, můžeme ještě i dnes s užitkem užívat počeštěnou formou adaptovaného řeckého termínu „logos“, eventuelně psaného majuskulemi jako LOGOS. Můžeme pak mluvit o „říši“ nebo o „světě LOGU“, v němž teprve a na jehož základě se může (někomu nebo něčemu) postupná střída úkazů vyjevit jako celek (který se úkazem nikdy nemůže stát).
(Praha, 981116-2.)