Tento text se zabývá otázkou smyslu a účelu církve v křesťanském pojetí. Autor varuje před nebezpečím záměny církve jakožto prostředku s církví jakožto konečným cílem. Pozemská církevní společenství by neměla být ztotožňována s ideální „neviditelnou církví“. Kritice je podroben zejména koncept lidové církve usilující o masový úspěch, neboť Ježíšovo učení v evangeliích klade důraz na „úzkou cestu“ a malý počet těch, kteří ji skutečně naleznou. Text dále zdůrazňuje, že Ježíš sám za svého života církev nezaložil; tento úkol připadl až jeho učedníkům. Prostřednictvím metafor soli a kvasu je církev definována jako tvůrčí menšina, jejímž úkolem není ovládnout většinu či se jí stát, ale neustále se vnitřně obnovovat a transformovat společnost zevnitř. Církev tedy nemá aspirovat na masovost, ale má zůstat dynamickou silou, která proměňuje svět skrze svou specifickou identitu a duchovní službu, nikoliv skrze institucionální moc či početní převahu.
[K čemu je církev?]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik neuveden,
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[K čemu je církev?]
K čemu tu je církev? Bylo by hrubou chybou zaměňovat prostředek za cíl. Žádná pozemská církev není a nemůže být cílem, ale jenom prostředkem, protože nesmí být zaměňována na „Církev neviditelnou“, dokonce ani ne za „Církev rytěřující“, protože ani ta není totožná se žádnou „jednotou“, jak to terminologicky odlišovali Čeští bratří. Další velkou chybou bylo úsilí o tzv. lidovou církev, která měla být cílem misie. V Ježíšově „dobré zvěsti“ není nikde zmínky o masovém úspěchu, ale spíše naopak se podtrhuje nutnost „vcházet těsnou branou“ a po úzké cestě“ (Mt 7,13-14), čehož důsledkem je ovšem i to, že „málo je nalézajících ji“. V Ježíšově době nebylo sborů, židé se shromažďovali v synagogách a v ústředním chrámu; Ježíš také nezaložil žádnou církev, to bylo až dílo jeho učedníků. Funkce soli a funkce kvasu zřetelně ukazuje na to, že Ježíš měl na mysli malou menšinu, která se měla ustavičně obnovovat i proti eventuelní nové většině (v případě úspěchu, totiž kdyby došlo k osolení nebo ke zkvašení celého těsta), nikoli se stávat většinou.