Tento text analyzuje podstatu memoárové literatury na příkladu Pamětí Václava Černého. Autor se zamýšlí nad skutečností, že každé autobiografické vyprávění, ať už je vedeno vědomým záměrem či nevědomým puzením, vypovídá především o samotném autorovi, jeho unikátním vidění světa a vnitřních postojích. Vnější okolnosti a dějinné události v tomto žánru slouží spíše jako kulisy pro autorovu vlastní sebe-prezentaci. Text dále důsledně rozlišuje mezi snahou vytvářet idealizovaný obraz pro vnější publikum a skutečným záměrem prezentovat své autentické já. Právě v případech, kdy je autor schopen hlubokého kritického sebevidění a upřímné autokritiky, dochází k pozoruhodnému paradoxu: čím věcněji a pravdivěji autor vykládá o sobě samém, tím realističtěji, živěji a věrohodněji dokáže zachytit i okolní svět. Celá úvaha vrcholí filosofickým konstatováním o neoddělitelnosti subjektu a objektu v rámci autobiografického žánru, kde osobní prožitek a objektivní realita tvoří jeden neoddělitelný a provázaný celek. Černého dílo je tak interpretováno jako hluboká a pravdivá výpověď o lidské subjektivitě v bouřlivém kontextu doby.
[Paměti Václava Černého]
Na Pamětech Černého můžeme dobře vidět, že ať už záměrně anebo nechtěně, nevědomky, každé memoárové povídání vypovídá zároveň, a v případě Černého dokonce hlavně, o autorovi. Nikoliv tedy o věcech kolem, nýbrž o tom, jak je autor viděl a jaký k tomu zaujímá vztah, postoj. Tedy autobiografie skutečně vypadá jako výpověď o sobě, ať už záměrná nebo nezáměrná, přičemž okolnosti fungují jako kulisy. Otázka je, zda mnohem věcnější, spolehlivější pro posouzení okolností není, když někdo vykládá o sobě. Když vědomě sám sebe prezentuje. Pochopitelně tady musíme rozlišit: když někdo mluví o sobě a mluví o svém obrazu, není to o sobě. Tím sice nepřímo také vypovídá o sobě, jaký by chtěl být, jaký by chtěl být v očích těch druhých. Ale něco úplně jiného je, když vykládá skutečně o sobě, má v úmyslu, jeho záměrem je prezentovat sám sebe. Před sebou a také pro jiné. Pak samozřejmě musí také okolnosti vylíčit. A tam se dá, při jistém předpokladu autokritiky, kritického sebevidění, předpokládat, že ty okolnosti budou podány daleko realističtěji či lépe, daleko věcněji, daleko živěji, daleko víc takové, jaké skutečně byly a jsou. Tedy na tom je vidět, jak subjekt a objekt, jak se tomu tradičně říkalo, jak patří k sobě.
Konec. 4. 9. 1992 Praha.