This document explores the evolution and meaning of the term 'reflection' in European thought. Initially a general term for thinking, it became simplified under French influence, while German influence brought a return to the Latin root and deeper understanding. The text distinguishes between 'reflection in general' and specific reflective acts, emphasizing the European origin of systematic reflection. The document analyzes historical periods of reflection's development: 'prae-reflection' as an initial phase, a second epoch with early reflections and an awareness of reflection, and 'proto-reflection' as the first true form of reflection. A key turning point is the introduction of concepts and conceptualization, highlighted by Greek thinkers as the distinction between mere opinion (doxa) and precise knowledge (epistémé). This distinction is further developed by Socrates' 'I know that I know nothing,' pointing to the awareness of one's own knowledge as an essential component of reflection.
Reflexe v Evropě a Evropa v reflexi
Ladislav Hejdánek
◆ různé, česky, vznik: 26. 8. 2008? ◆ poznámka: pravděpodobně nedopsáno; autor chtěl zařadit text jako kapitolu v plánované knize o Evropě
◆ miscellaneous, Czech, origin: 26. 8. 2008?
Reflexe v Evropě a Evropa v reflexi [2008]
Obecně se slova „reflexe“ užívá bez jakéhokoli zvláštního důrazu na její povahu; dokonce původní význam, který znamenal jakousi výjimečnou formu zaměření vědomí na samo vědomí, hodně upadal do zapomenutí a „reflexe“ znamenala prostě jen přemýšlení, uvažování, rozvažování, ba někdy dokonce „meditaci“, a to především pod francouzským vlivem (réfléchir znamená přemítati, uvažovati, mysliti). Naproti tomu pod německým vlivem došlo nejen k závažné nové proměně, ale vysloveně k jakémusi návratu ke kořenům slova (původně latinského).
Budeme-li metaforicky mluvit o „reflexi vůbec“ (neboť skutečné jsou jen jednotlivé aktuální výkony reflexe) a budeme-li přitom mít na mysli reflexi v plném významu toho slova, jak o ní dnes mluvíme (je to poměrně nově chápaný termín), můžeme oprávněně prohlásit, že reflexe (zejména pak soustavně reflektující myšlení) má svůj původ a vznik v Evropě a nikde jinde. Něco jiného je ovšem, budeme-li se tázat, kdy došlo k tomu, že si reflektujícím způsobem myslící Evropané uvědomili, co to taková reflexe v plném smyslu jest, a kdy vlastně o tom začali se zvláštním a soustavným soustředěním přemýšlet a rozvažovat, zkrátka tedy reflektovat, což znamená: „reflexi“ jakožto fenomén, myšlenkově ustavený, interpretovat jako skutečnost dějinnou, procházející proměnami, jež lze rozdělit na několik období či epoch apod. Pro nejstarší epochu můžeme zvolit pojmenování, které zřetelně vyznačí jakousi nehotovost a nezralost toho, co se později mohlo stát „reflexí“ v plném slova smyslu, totiž „prae-reflexe“, „před-reflexe“. V dalším období či epoše už nacházíme množství dokladů o prováděných či provedených počátečních reflexích, např. v hlubších nebo rozsáhlejších myšlenkových podnicích, které se vyznačují nejen jistou soustavností, ale také – a zejména – tematizací skutečností, které se nemohou opírat jen o svědectví smyslů (pěti smyslových orgánů), ale jejichž myšlenkové uchopení a pochopení je pro další rozvoj myšlení nutný a přímo nezbytný. V této druhé epoše už můžeme dokumentovat, že si aspoň někteří lidé uvědomovali, že „reflektují“, ale ani zdaleka nemůžeme dokumentovat, že reflexi samu učinili tématem svých speciálních úvah a reflexí (anebo jen ve velmi omezeném rozsahu, kdy těžiště otázky bylo přesunuto do zcela odlišných souvislosti, např. společenských nebo přímo morálních apod.). Potřeba reflexe nebo přímo výzva k reflexi představuje pak apel, adresovaný celému člověku a jeho životu, je to prostě výzva, aby si něco uvědomil a tak „vzal na vědomí“. V tomto období již původní nepřítomnost reflexe anebo teprve začínající praereflexe pomalu přechází do proto-reflexe, jakési prvotní formy, která však už je skutečnou reflexí v plném smyslu, byť jen v poměrně skrovných počátcích. A do této a tímto způsobem připravené situace najednou vstupuje nový, odlišný myšlenkový vynález, jímž jsou pojmy a pojmovost. Vnějším znakem a příznakem této nové změny, této myšlenkové inovace je pozorné, přímo bedlivé rozpoznávání obrovského rozdílu mezi tím, co můžeme v podobě jednotlivých případů spolu srovnávat a na základě zkušeností pak vytyčovat větší nebo menší podobnosti, jimiž pak zdůvodníme jejich pojmenování týmž označením, a na druhé straně mezi tím, když tyto podobnosti a také rozdíly můžeme s co největší nebo někdy dokonce naprostou přesností stanovit a vymezit. Byli to právě nejstarší řečtí myslitelé, kteří si tento rozdíl nejen uvědomovali, ale kteří dokonce cílevědomě prohloubili příkop či dokonce nepřekročitelnou propast mezi obojím, a to již odlišným pojmenováním, a ovšem ještě něčím víc, totiž odlišným pochopením, myšlenkovým uchopením – a právě pojmovým vymezením tohoto rozdílu (nebo aspoň pokusem o ně): na jedné straně je jakési částečné a nepřesné domnění, vlastně spíše jen v jistých souvislostech někdy užitečné přibližné povědomí, jakési více nebo méně dobré zdání, zatímco na druhé straně je přesné a jasné vědění (řecky DOXA a EPISTÉMÉ). Mezi obojím není žádného povlovného přechodu: ani nejsprávnější, ani naprosto pravdivé domnění se stále ještě nestává a nemůže stávat skutečným věděním. Opravdu vědět znamená totiž pro mne (a stejně tak pro každého) nejen vědět, ale také a dokonce především vědět, že vím. Kdo ví, ale neví, že ví, jako by vůbec nevěděl – pouze se něco domnívá. A v této situaci přichází Sókratés se svým „vím, že nic nevím“ jako s kritickém protestem: vědět, že vím, je něco naprosto odlišného od toho, domnívat se, že vím.
Jacques Derrida 2001
P o z n á m k y
26.08.08