This 1977 text by Ladislav Hejdánek and Jan Tesař examines the necessity of authentic dialogue in the Czech cultural context. The authors critique the "herd mentality" and defensive attitudes that stifle genuine exchange. They argue that true dialogue requires individual integrity, the courage to stand independently, and an openness to truth regardless of its source. A central theme is that truth must be valued above friendship; friends must engage in honest dispute to reunite in truth. The document rejects the contemporary tendency to suppress dissent for the sake of unity, asserting that only the capacity for dialogue paves the way for the future. Serving as an introduction to a series of epistolary exchanges, the text invites others to join a free discussion beyond group dogmas. Ultimately, dialogue is presented as a vital process for exposing deep contradictions and overcoming social and intellectual stagnation.
Úvodem [1977]
Opravdový rozhovor je v našem kulturním životě věcí nadmíru vzácnou. Na tomto místě se nechceme podrobněji zabývat otázkou, proč tomu tak je. Nejspíš náleží k národní zkušenosti, že není dobré a bezpečné jít sám (zejména ne hlavou proti zdi). Nejraději žijeme i myslíme ve smečce: když ohnout, tak všichni stejně; když zvednout hlavy, nesmí žádná přečnívat. Proto je nám vlastní spíše apologie a polemika: bráníme „své“ a útočíme na „cizí“. Ke skutečnému rozhovoru je však zapotřebí stát na vlastních nohou a neopírat se o smečku; zároveň však také být otevřen na všechny strany a umět zaslechnout pravdu i z úst někoho, kdo není z naší smečky. Znamená to tedy mít pevné vlastní názory, ale být nejen tolerantní (to není hezké slovo ani chvályhodná vlastnost), ale vnímavý a schopen porozumění pro názory druhých. Výsledek je pak dost překvapující: dělítka ztrácejí pevnost betonu, hranice se posouvají, ba jedny mizí a jiné se objevují jim docela napříč. Tam, kde jsou fronty definitivně vymezeny, není místo pro pravdu. Pravda se totiž nikdy definitivně neváže na jednu stranu. A právě proto má opravdový rozhovor velkou důležitost mezi lidmi sobě blízkými – blízkými životně i myšlenkově. Těm totiž hrozí nebezpečí, že ze samé sympatie a z přátelství se budou podporovat i ve svých omylech a předsudcích. Právě přátelé si musí víc cenit pravdy než přátelství. To s sebou nutně nese spory, polemiku a distanci. Ale přátelé se musejí čas od času rozejít. Musejí se rozejít ve svých přístupech a názorech, aby se mohli znovu sejít u pravdy. Pravda promlouvá pouze tam, kde spolu rozmlouvají lidé; ne tedy tam, kde se na něčem domlouvají a kdy si dělají ústupky.
Žijeme dnes ve zvláštní době; mezi „námi“ vládne všeobecné mínění, že spory a divergence je třeba dočasně postavit stranou, neboť by jich bylo jistě zneužito. Na druhé straně pak vidíme vehementní snahy o zanesení dalších a dalších rozporů do našich řad. Ale to všechno je (z obou stran) jen povrchní a krátkozraké uvažování. Dlouhý dech budou mít ti, kdo jsou schopni rozhovoru. Do skutečného rozhovoru vstoupí pravda; v jejím světle se vyjeví naše rozpory, ale také cesta k jejich překonání, cesta vpřed. Není ovšem každý rozpor stejně produktivní. Jsou rozpory, z nichž se dá žít a myslit celá staletí – pokud nepřestaneme prosvětlovat jejich nejhlubší kořeny a půdu, z níž vyrůstají; a jsou rozpory, na něž lze i zahynout, zejména když budou úzkostlivě zakrývány a když o nich nebudeme chtít nic vědět. Dialog je zkrátka cestou do budoucnosti; neschopnost dialogu vyznačuje jen mrtvou minulost.
Rozhodli jsme se formou přátelských dopisů zahájit a rozvinout rozhovory na nejrůznější témata. Budeme jen rádi, když se k těmto dialogům připojí i další. Jen ve věci lze dialog omezit a ohraničit; naproti tomu dialog omezený jen na vybrané není žádný dialog. Ve skutečném rozhovoru má slovo každý, kdo má co říci a kdo dovede také naslouchat těm druhým, kteří mají co říci.
LvH + J[an] T[esař]
in: Dialogy 1977/01