O smyslu našich dějin1 [1945]
I. Rozpravy a diskuse v posledních desítiletích
Masaryk – myšlenka náboženská
nár[odní] obrození takřka vědomým navazováním na duchovní vývoj předbělohorský
Pekař (hlavní Masarykův odpůrce) – myšl[enka] národní
zákl[adní] snaha: zachovat, zesílit, zušlechtit svou individualitu mezi národy (O sm[yslu] č[eských] d[ějin] 1929)2
(v poslední době) J. Slavík – 1934 Husitská revoluce3
husitství – hnutí především a ve své podstatě sociální; odtud názor na celé dějiny
Rynešová (+ prof. Bidlo) 1935 ve Vlastivědě4
myšlenka státoprávní
II. (Chápání dějin) – filosofie dějin
v 19. stol[etí] důsledky filos[ofie] Descarta, Lockeho, Humea, Kanta
jediná metoda vědecká: zjišťování fakt daných smysly a analyzovaných rozumem – (exaktní poznání)
poslední realita ≠ událost hist[orická] – výsledek jistých okol[ností] a vlivů
historik nezaujatým pozorovatelem – fakta přír[odovědná] – stejného druhu
Herder, Hegel, Comte, Buckle, Lamprecht, marxisté, Wells, novohegelovci představují toto pojetí svět[ových] dějin (ještě v posl[edních] letech O. Spengler a Fr. Cornelius nový výraz této myšl[enky])
žádný „soud nad dějinami“, žádná „výchova dějinami“
minulost je dána, jde o to, ji popsat a vyložit z příčin a násl[edků] –| produkt vlivů přír[odních], psychických a sociál[ních]
ale: věda, kt[erá] vidí v obj[ektivitě] dané skuteč[nosti] pasivní materiál pro pozn[ání] smyslové, pro popis a příčinný výklad, daleko nezachycuje plného obsahu skutečnosti; vědy duchové (děj[iny], právn[ictví], est[etika], etika, fil[osofie], theol[ogie]) nepopisují a neanalyzují daný materiál, a přece jsou to přesné vědy. Metoda duchověd (proti přír[odovědě]) – Wilhelm Dilthey něm[ecký]
zkušenost – zažití
Přír[odovědné] poznání – kauzál[ní] změny
dějep[isné] porozumění – hodnoty, cíle
Münsterberg něm[ecko]-amer[ický]: primár[ní] skut[ečnost] není; (samo od sebe, odtržené od osob[ních] zájmů), log[ikou] primár[ní] je svět hodnot, „v němž nic neexistuje, všechno platí, v němž se nic neděje, nýbrž všechno je aktuální, v němž nic nekonstatujeme, nýbrž uznáváme a zavrhujeme, v němž není pasivního vnímání, nýbrž účastné prožívání“
v té době i Windelband: poznání: přír[odo]v[ědné] – vztah fakt; duch[o]v[ědné], hodnotí, vztahujíc pozn[ání] na urč[ité] cíle (historie vědou hodnotící a ideografickou – odliš[nost])
Driesch: vývoj a) kumulace (vrstvení), b) evoluce (předurč[ení]), c) epigenese (plán) („entelechie“) – historie pouhou kumulací – poukazování na ducha – co je tento duch?
III. Rozbor pojmu „smysl (dějin)“
meluzína – „pomoc, hoří!“
(hnízdo) – příroda? individualizované celky
význam
obsah, cíl
podstata, že něco znamená
přír[oda] neživá existuje – živá má smysl
uměle vytvořené celky – lidské jednání
kmen, národnost, umění, věda, nábož[enství], spolek, polit[ická] strana, stát
lidé zakládají národy (státy), ne příroda!
žádná myšl[enka] ve hvězdách zapsaná, žádná duše národa, není smyslu národa zapsaného a předurč[eného] ve věčném úradku Božím; nedomnívejme se tedy, že smysl českých dějin je předurčen, národové nemají objektivně daného smyslu!
ale: stát není jen jméno (př. souhvězdí – stát); stát je zamýšlen jako účel, je tvořen, je dílem lidským, je účelným produktem kultury, prod[uktem] (ne jménem) ducha lidského; státověda proto nepatří do přírodov[ědy] – soc[iální] instinkty zvířecí; dějepisectví není vyvrcholením nauky vývojové – duchovědy
neboť: kontinuita biol[ogického] života
přetržitost duch[ovního] života
Leibniz – nat[ura] non facit saltus5
Darwin, Weismann (protopl[azma] zár[odečná])
histor[ie] (ne „dějiny atomu železa“!)
ten neproměnný kus hmoty schází, jenž má plynulost zaručiti. Je to právě duch, kt[erý] spojuje spolu jednotl[ivá] období. – co to však je?
duch se nevyvíjí
historie ducha něco jiného než vývoj
každý člověk znova a od základu
duch je originální a svobodný
ovšem nemůže tu svob[odu] jinak uplatnit, než počítá-li se zkušenostmi už danými (zkuš[enost] nástrojem vlož[eným] do rukou sv[obodného] čl[ověka], kt[erý] podle pravdy a vlast[ního] svědomí formuje osud svůj a těch, za něž jedná)
je obdobou hmoty ve sv[ětě] fyzickém (Driesch: histor[ická] báze reakční)
Pud a zkušenost
hist[orie] nabývá smyslu skrze jednání těch, kteří „navazují na minulost“ (Mas[aryk])
v dějinách se lidé, aspoň tu a tam, opírají jeden o druhého; činnost lidská je článkem, jenž spojuje minulost s přítomností, činnost, kt[erá] originálností proniká opakování toho, co tu už bylo
IV. Smysl dějin (obecně)
dějiny lidstva, států, kultury: jednotlivci jednají cílevědomě
ve spojování smyslu jedné doby se smyslem doby následující leží podstata dějin
V ideálech, v programech jest hledati smysl dějin
dějinná pravda je pravdou pro někoho, tím má smysl; smysl dějin neexistuje (jako výstav[ní] předmět), nýbrž platí (vědomí závaznosti pro toho, kdo porozuměl)
Dějepis je soudem
(extempore
dualismus ducha <a> přírody, či jednotný smysl obou?)
V. Smysl našich, českých dějin
řekli jsme, že nár[od] nemá obj[ektivně] daného smyslu
(národ a stát) – duchovní pojítko nezbytné – v něm smysl
o smyslu lze hovořit jen v duchovní oblasti, a ta není prostorově omezena.
Nelze národ povýšit na princip, tak i stát – neboť jeden je úsekem, druhý pomůckou umělou.
Smyslem národa nemůže tedy být něco zvláštního, omezeného jen pro nej, nýbrž právě něco mezinárodního, nadnárodního.
Zápas o bytí nemůže se nikdy stát smyslem života národního, ať už jde o zachování národnosti a jazyka, nebo i o státní formu.
Zbývá tedy rozhodnout mezi otázkou náboženskou a sociální, tj. mezi programem křesťanským a socialistickým.
Prakt[icky] oba názory hlásají rovnost mezi lidmi. Každý však dospívá k tomuto požadavku z jiného světa. Socialisté stavějí na přírodním faktu, že není mezi lidmi rozdílu, který by předem určoval, zda někteří mají být bohatí, učení a mocní a jiní zase nuzáci, nevzdělanci a robotníky. My jsme však předem řekli, že je nutno stavět na duchovních principech. – Tomu vyhovuje jedině myšlenka náboženská, program křesťanský.
VI.6 Průkaz dějinný
že tomu tak bylo ve skutečnosti i v našem národě:
Václav, Vojtěch
(Cyril a Met[oděj])
Waldh[auser], Milíč, Matěj z Jan[ova], Hus, Rokycana, Chelčický, Komenský (Jednota)
Obrození, českobratrství
1 Jde o poznámky ke školnímu referátu z června 1945. – Pozn. red.
2 J. Pekař, Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny, Praha 1929. – Pozn. red.
3 J. Slavík, Husitská revoluce. Studie historicko-sociologická, Praha 1934. – Pozn. red.
4 B. Rynešová, recenze: Československá vlastivěda, IV: Dějiny, in: Časopis Národního musea, 109, 1935, sv. 1–2, str. 136–166 (srv. též poznámku J. Bidla na str. 164). – Pozn. red.
5 „Příroda nedělá skoky.“ – Pozn. red.
6 V rukopise mylně „V.“. – Pozn. red.