Tato práce se zabývá dílem Ludwiga Feuerbacha, německého filosofa známého především svou kritikou náboženského odcizení. Navzdory tomu, že nebyl formálně teologem, byl vlivným myslitelem, který se intenzivně zabýval náboženstvím a teologií, což dokládá i hodnocení Karla Bartha, jednoho z nejvýznamnějších protestantských teologů 20. století. Barth považoval Feuerbacha za „teologizujícího filosofa“, jehož práce, ačkoliv z pohledu teologie představovala spíše anti-teologii, byla mimořádně informovaná a pronikavá. Text rozebírá rozpor mezi Feuerbachovým vnímáním sebe sama jako iniciátora nové epochy myšlení a jeho často podřadným hodnocením ve filosofických kruzích, kde byl vnímán jako myslitel, který nedosáhl úrovně Hegela a zůstal za hranicemi moderní filosofie konfrontované s metafyzikou. Práce klade otázku, proč je Feuerbach dodnes relevantní postavou a jaký byl jeho skutečný vztah k Heglově filosofii a celému dosavadnímu filosofickému myšlení.