Filosofie po Marxovi

docx | pdf | html | digitalizáty ◆ přednáška, česky, vznik: 20. 6. 1987 ◆ poznámka: přednáška v Pardubicích

Filosofie po Marxovi [1987]

[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini 3 (flash/pro) – únor 2026]

--- (s1_cleaned.flac) ---

Hejdánek: Takže až bude pak někdo chtít, tak si může ten začátek dohonit. Tedy po marxismu, já jsem tomu rozuměl po Marxovi, poněvadž marxismus ještě furt je. Takže možná víte, že novodobá filosofie, která se obvykle začíná od Descarta, to jsou všechno takové přehrady uměle vytvořené. Ale vždycky je to nějak zdůvodněno. Tak ta novodobá filosofie se obvykle dělila, ještě na počátku století jsem se s tím setkával v učebnicích, ze kterých jsem dělal zkoušky, se dělila na filosofii před Kantem a po Kantovi.

Tady když provedeme to srovnání, tak kromě samotných marxistů nikdo nepovažuje Marxe za filosofa tak rozhodujícího, tak velkého, že by mluvil o filosofii před Marxem a po Marxovi. Přesto dnešním naším tématem je filosofie po Marxovi. Rozumím tomu tak, že pro nás je Marx nějak významnější právě proto, že se k němu hlásí ta oficiální ideologie marxismus a tím ten Marx pro nás znamená víc. Většinou jsem se nesetkával, zejména u mladých, které naopak, když přicházejí na seminář, tak spíš musím přesvědčovat, že marxismus přece jenom stojí za studium a za čtení, poněvadž to mají tak otrávené, že nic nechtějí. Tak jiné důvody by se tady málokdy našly. Ale to je chyba, a to si částečně ukážeme.

Kromě toho, že Marx těžko by mohl představovat osobu, osobnost filosofickou, na níž by se nějak dělily věky, období moderní filosofie, kromě toho je Marx filosoficky významný především ve svých raných spisech. Potom vlastně filosofii opustil a dá se tu a tam nějaký filosofický výrok najít v jeho pozdějších spisech, ale věnoval se skutečně jenom ekonomii a všeho ostatního nechal. Čili Marx je filosofem do takového padesátého roku nejvýš. Tedy ne vlastního, nýbrž do 1850. To byl vlastně Marx strašně mladý, narodil se 18, tak to máte tak do dvaatřiceti let asi.

A i ty rané spisy převážně jsou vlastně nedokončené, nebo jsou to jenom rozvrhy, někdy i nápady, aforismy, body, teze, jako těch jedenáct Tezí o Feuerbachovi a podobně. Celou napsal disertaci a potom s Engelsem Německou ideologii, kterou taky nedodělali, ale přece jenom je to tlustospis. No a jinak novinářské články a nedokončené, už se to tak jmenuje, Ekonomicko-filosofické rukopisy. Prostě je to opravdu taková slabší věc. Tedy už z tohohle důvodu nemůže být považován za filosofa, na kterém by se, nebo jímž, od něhož by bylo možno počítat nějakou novou éru.

To však neznamená, že by jeho význam nebyl velký. Filosofie se udržuje při životě především tím, že se drží tradice a že udržuje tradici. A to ovšem se děje hlavně na akademické půdě. Tak například u nás filosofie ztratila a ztrácí podmínky k životu právě proto, že byla vlastně z akademické půdy prakticky vyhnána. To, co tam je, není filosofie, i když se to tak jmenuje, většinou. Taky jsou tam výjimky, to jsou lidé, kteří musí dát pozor, aby náhodou nebyli obviněni ještě dodatečně a tak dál.

Ale když se začíná dít buď ve společnosti, nebo ve filosofii něco skutečně významného, tak narůstá váha outsiderů. To jest lidí, kteří se buď neprosadili na akademické půdě, a nebo kteří ani neměli cíl se prosadit. Z takových dalo by se říci pro 20. století nejdůležitějších, rozhodujících tří outsiderů vyrůstá to nové myšlení. A k těmto třem outsiderům z minulého století nepochybně Marx patří. Ti další dva jsou Kierkegaard a Nietzsche.

Těch outsiderů bylo víc. Za outsidera je možno považovat Schopenhauera například. Ale ten neměl takový význam. Naopak velký význam měl pro myšlení 20. století Freud, ale to zas nebyl outsider, alespoň ne takový, protože byl univerzitní profesor. Ale tohle byli skuteční outsidery a nebyli za filosofy považováni. Marx z toho důvodu, že nic pořádně filosoficky nenapsal, poněvadž se vždycky počítá, že filosof je filosof, když napíše několik tlustospisů. Tak to v Marxově případě není.

A Kierkegaard a Nietzsche, ti vědomě odmítli psát takovým způsobem, jakým bylo nezbytné psát, když se člověk chtěl nějak uvést na tu akademickou půdu. Kierkegaard vlastně sám sebe považoval za spisovatele, i když vystudoval teologii. Filosofii také poslouchal v Německu, poslouchal Hegela, poslouchal zejména Schellinga. Byl jimi dost zklamán, i když zpočátku přicházel nejdřív nadšen, čili to nebyl předsudek, ale fakticky byl pak zklamán. A když z těch jeho spisů, které skutečně mají převážně literární podobu, jako beletristickou to snad ne, esejistickou, nebo jak bychom řekli, tak když z toho vytáhneme tu filosofii, která tam je, tak v podstatě to je jenom obrovská, zažírající se kritika té německé filosofie. No a Nietzsche, to už vůbec, ten zamítal vlastně všechno a chtěl se vrátit ke starým Řekům a ještě ne ke všem, on spíš ještě jenom k té dionýsovské, k té dionýsovské tradici.

Ovšem i tihle ti outsidři museli navazovat na to, co předcházelo. A ačkoliv odmítali ten německý idealismus, a to je tedy zejména po Kantovi Fichte, Schelling, Hegel, to, čemu se říká ten klasický německý idealismus, ačkoliv to odmítali, tak přece jenom to je vždycky tak, když se někdo rozhodne být takovým zásadním odpůrcem něčeho, tak že tím, jak se rozhodne pro to odpůrcovství, tak je na tom strašně závislý. Když marxisté jsou strašní odpůrci křesťanství, tak až na tu úroveň, která je mnohem nižší, tak vidíte, že vlastně oni celou tu strukturu, která byla vypracována křesťanskými mysliteli, jenom znovu opakují. To je známá věc.

No a podobně, když někdo se považuje za velkého odpůrce třeba Stalina, jako Trockij, no tak jaksi z pohledu lidí přihlížejících poněkud z distance, tak mezi nimi vlastně není velký rozdíl. Ale ten spor je obrovský. Tak takhle to vždycky bylo, v křesťanství už to bylo dávno, největší spory byly uvnitř církve proti heretikům, nikoliv proti islámu. Tam se celkem spolupracovalo.

Takže padá to prostě, když někdo chtěl kritizovat Hegela – no a po Heglovi se vlastně ta celá filosofická tradice začala rozkládat – tak tím už tímto faktem, že se rozhodl pro tvrdou kritiku, ho nás nutí k tomu, abychom ho počítali za někoho, kdo navazuje na Hegela.

No a když mluvíme tedy o filosofii po Marxovi, tak bychom zároveň měli vynechat všechno, co s Marxem nemá co dělat. To jest samozřejmě od minulého století až do dneška existuje celá řada filosofických proudů i jednotlivých myslitelů, kteří s Marxem neměli nic společného. Filosofie se vyvíjela, pokračovala v mnoha řečištích, aniž by se potřebovala s Marxem nějakým způsobem vyrovnávat. A tak mluvit o filosofii po Marxovi a uvádět tyhle filosofie by vlastně sem nemělo patřit, protože ze dvou důvodů. Jednak že je nesmyslné je považovat za filosofii po Marxovi, protože to s Marxem nemá mnoho společného. A zadruhé, protože ještě v minulém století se sice těžko, ale přece jenom dalo omluvit, když nějaký filosof necítil potřebu se s Marxem vyrovnávat. Ale už koncem století a v tomto století filosof, který se nezajímal a nezajímá o Marxe, tím potvrzuje svou méněcennost.

A neříkám, že musí na Marxe navazovat, že s ním musí souhlasit, ale musí se s ním vyrovnat. Prostě Marx je takový myslitel, se kterým se každý filosof musí vyrovnat. Když se nevyrovná, tak tím prokazuje svou méněcennost, svůj omyl ve své orientaci. V tom smyslu myslím, že má Sartre pravdu, když říká, že marxismus je v jistém smyslu, nebo Marxova filosofie v jistém smyslu je základna, ze které musí vyjít, nikoli se na ní zdržovat, ale ze které musí vyjít každý myslitel v našem století. To ovšem neplatí jenom o Marxovi, to stejně tak platí o Kierkegaardovi a o Nietzschovi. Všichni tři jsou takoví myslitelé.

No, ovšem ono to stejně nejde, protože když potom se ukazuje, že určité směry s marxismem neměly co dělat, neměly co společného, ale potom v těch následujících generacích se mezi nimi objevili filosofové druhého až prvního řádu, no tak právě protože byli takoví dobří, tak se s marxismem vyrovnávali aspoň dodatečně. Takže nakonec stejně i ty směry, které s marxismem původně neměly co společného, tak po dvou, třech generacích, pokud se udržely, pokud to nebyli jednotliví filosofové samotáři, tak nakonec do kontaktu s marxismem nutně přišly.

No, takové ty hlavní směry Marxem neovlivněné jsou koncem minulého století neohegelianství, neokantismus. Novokantovci vůbec, to je taková zvláštní dodnes existující tradice nebo škola, nebo to je celé hnutí, není příliš významné, ale udržuje se, ta tradice se stále udržuje. Nebo jiná taková tradice, Comteův pozitivismus. Tam sice lze předpokládat, že zejména Engels, spíš než Marx, byl Comtem ovlivněn. Skutečně, pokud o tom chceme mluvit přesně, tak marxismus je filosofie navazující na Marxe, ale Engels má svou vlastní filosofii, velmi odlišnou, mnohem primitivnější, takže je lépe říkat, že to je engelsismus. A ten engelsismus je velmi blízký pozitivismu, na rozdíl od Marxe, který je od pozitivismu značně vzdálen.

No potom taková další filosofie, anglosaská tradice empiristická a zejména utilitaristická v etice a v sociálních oborech. No a tahleta anglosaská tradice spolu s takovým významným proudem novopozitivismu, takzvaným Vídeňským kroužkem, Carnap a další, dohromady dala zrod přes Wittgensteina analytické filosofii, jednomu z nejvýznamnějších proudů dnešní filosofie, jestli to můžu za filosofii označit. To je další věc, ke které by bylo třeba něco říct. Holt v takovémhle povídání je to všechno strašně stručné. Novopozitivismus kombinovaný s tou anglosaskou tradicí dal vznik jakémusi podhoubí, na němž se velmi rychle ujal Wittgenstein, který původně vychází z toho Vídeňského kroužku a patří do té skupiny, o které se mluvilo jako o logickém atomismu ale později se emancipuje a v této době tím nejvýznamnějším – on vůbec málo psal, nebo málo publikoval, psal hodně, ale málo publikoval – a tak tím nejvýznamnějším spisem Wittgensteinovým je Tractatus logico-philosophicus. A tam se ještě zařazuje do té logicko-atomistické... prostě co to je logický atomismus? Vychází od malých, jednoduchých vět. A právě pro tohle, od takových atomů významových se nakonec Wittgenstein odvrací, takže v tom svém druhém spise, v těch Zkoumáních, tam zdůrazňuje naopak kontext. To jest žádná věta atomická neobstojí, nemá smysl nebo nemá dostatečný smysl, jednoznačný smysl, pokud je zbavena kontextu. Důležitý je kontext. A teď ten kontext narůstá, to není jenom bezprostřední kontext několika vět, odstavce, to je kontext, který se šíří pořád dál a dál a vlastně to nemá nikde konce a vposledku tam intervenuje celá filosofická pozice, celý systém a tak dál.

Tímhle se odlišil, tím ale zároveň došlo k jakési změně v tom novopozitivismu. Začalo se mluvit o analytické filosofii právě proto, že je třeba analyzovat nejenom tu větu izolovanou, ale i ty kontexty. Dochází k různým pokusům, například analýza obyčejné řeči – o tom anglický Ayer napsal celé věci. Vůbec filosofii nechají stranou a jenom analyzují řeč. Ale i to jsou všechno ty výstřelky, vlastně když to posoudíme, je to sofistika, není to filosofie původně.

A teď, protože se to začne šířit a zejména pod vlivem Wittgensteina, který ukazuje na ty kontexty, to znamená na celkové souvislosti, tak se to vrací do kolejí tradičně filosofických a ta sofistika se mění ve filosofii. Protože to není možné také v izolovanosti provozovat, právě ty kontexty jsou důležité, tak se ta analytická filosofie chce vyrovnávat s jinými filosofiemi. Takže dochází k diskusím, rozhovorům, dialogu, například s fenomenologií a tak dál, čím dál víc se analytická filosofie stává skutečnou filosofií. Tak to jsem mluvil podrobněji proto, že to je jeden ze dvou nejvýznamnějších proudů současné filosofie.

A pak je druhý nejmocnější nebo nejdůležitější proud, to je fenomenologie. To všechno dal dohromady Husserl, ovšem také musel navazovat na něco předcházejícího a kupodivu, i když tam jsou cítit určité vlivy německé idealistické filosofie, zejména tedy Kanta, ale i některých momentů mladšího Hegela třeba, v podstatě je to odvrat. Husserl je žákem Brentanovým. Brentano je taková zvláštní postava, částečně navazuje na Kanta, ale zejména on to byl řeholník, kněz, vyrostl myšlenkově na tomismu. Pro něho rozhodujícím filosofem je Aristoteles. Napsal o Aristotelovi celou řadu věcí, ale interpretuje je velmi osobitým způsobem, čili nelze ho považovat za tomistu, velice brzy se vymanil z té tradice, která byla v té době velmi už taková [nesrozumitelné].

Druhý muž, na kterého Husserl navázal a možno říci dokonce ho objevil, byl Bolzano. Ještě starší než Brentano a zejména navazoval na takzvané věty o sobě. To je jistý ozvuk Kantovy věci o sobě. Co jsem to řekl věci o sobě? Ne, věty, ano, správně. Ozvuk té Kantovy věci o sobě, tak on mluví o větách o sobě – Satz an sich. A zas nebudu vykládat, kam až by to vedlo daleko, na to navázal svým způsobem také Husserl. Čili Husserl je myslitel, kterému musíme dozadu rozumět na pozadí Bolzanovy Wissenschaftslehre – vědovědy, tak by se to asi přeložilo – a na pozadí Brentana.

A teď, co je důležité, na Husserla a na jeho fenomenologii navazuje zejména v Evropě nejprve – dneska už se to rozšířilo do Spojených států také, do Japonska a různě jinak – navazuje celá řada vynikajících, perfektních myslitelů. Zejména pak Heidegger, který je považován za největšího filosofa našeho století nebo alespoň jednoho ze dvou. Ale já myslím, že největší filosof, i když má velké vady, ale myslitel první třídy. Další, co tam patří: Merleau-Ponty z Francouzů nebo Walens, Landgrebe z Němců, Fink, Scheler, Max Scheler, takový osamocený, ale neobyčejně významný myslitel, který poněkud předčasně zemřel, nevytvořil školu a tak dál.

A mezi ty pak jsou ještě fenomenologové druhé řady. Tohle, co jsem jmenoval, to jsou všichni žáci Husserlovi. Posledním významným žákem Husserlovým, nejmladším, byl Patočka, který k němu chodil na rozhovory, když už byl emeritus, to jest, když už byl v penzi, ale ještě přednášel. Patočka se tam dostal v roce třicátém snad poprvé, dřív, ještě dřív. Patočka zažil Hitlerův převrat 1933, takže už někdy v té době tam byl, pak ještě znova. Potom jsou takoví ti lidé další, to už nemá cenu mluvit. Skutečně z toho se stala velká škola nebo ani ne škola, protože to je celá řada škol jsou mezi nimi rozdíly, ale všichni nějak stojí na té bázi, kterou položil Husserl. Já tady moc nevykládám, jaká to báze je, to bychom mohli potom v diskuzi otevřít; tohle je prostě pohled zvenčí všecko.

To jsou vlastně dvě rozhodující školy. Kromě toho tam ještě je třeba uvést celou plejádu nejrůznějších myslitelů: novokantovci, neohegeláni a anglosaský takzvaný kritický realismus. K němu patří také Američané, také pragmatismus (James, Schiller, Dewey a Peirce ještě jakožto předpragmatista).

Samozřejmě také Nietzsche a kupodivu Darwin. Darwin nebyl žádný filosof, ale přišel s učením, které se jednak dostalo do sporu s Lamarckem, a ta diference byla hlavní filosofická, aniž to oni sami věděli. Vznikla obrovská diskuse o evolučních teoriích, naprosto filosoficky diskutovaná. Na to ovzduší, ten důraz – to byl obrovský objev, že život je něco jiného než ta ostatní příroda. Filosofie se pokoušela, někteří filosofové se pokoušeli filosofovat právě z tohohle rozpoznání, že život je něco zvláštního, a vznikají tyto takzvané Lebensphilosophie. To vlastně začal už Nietzsche v jisté spojitosti a návaznosti na Darwina. Jeho Übermensch, nadčlověk, to je vlastně darwinovský pojem.

Ale také další filosofové, kteří to chtěli nějakým způsobem prezentovat, vraceli se k Aristotelovi, a to nikoliv k tomismu, nýbrž rovnou k Aristotelovi. Začal se znova číst Aristoteles, zejména jeho výklady o entelechii a energii, energeia. Ergon je dílo, en je v, čili energeia – to dneska už nikdo neví takřka, pokud nestuduje filosofii – energeia je to, co dělá nějaké dílo uvnitř něčeho, rozumí se třeba organismu. Toto dílo směřuje k jistému cíli; cíl nebo konec se řekne telos, takže zároveň se ta energeia stává entelechií. Entelecheia je to, co pracuje k jistému konci, opět uvnitř.

Na to navazují tedy vitalisté, později ještě holisté a tak dál. K těm významným vitalistům patří třeba Driesch, ale zejména ve Francii Bergson, po Platonovi snad první filosof, který uměl tak skvostně psát, že číst ho je i bez porozumění té myšlence lahoda.

Nevím, jestli bych tam ještě něco měl, když tak tam můžeme snad ještě něco přidat. Teď je třeba dodat, že ta naše domácí filosofie do toho byla zapojena asi takto: Masaryk je žákem Brentanovým podobně jako Husserl. S Husserlem studovali spolu. Masaryk šel studovat se zpožděním, byl o několik let starší, nicméně studovali spolu. Masaryk nikdy Husserlovi dobře neporozuměl a Husserl nikdy Masarykovi. Což je chyba, protože ta kombinace by byla velmi půvabná. Po mém soudu se o ni měl pokusit mnohem důkladněji Patočka, bohužel to neučinil, čili to bude čekat na některé z žáků.

Současně ovšem Masaryk navazuje... to je jenom, že byl žákem, poslouchal Brentana, ale mnohem víc byl Masaryk ovlivněn Comtem a pozitivismem. Dokonce řada myslitelů u nás považuje Masaryka za pozitivistu. Krejčí, největší pozitivista předválečný i poválečný, vždycky vykládal, že jeho kolega je sice divný, ale je to pozitivista.

Kromě toho nebyl Masaryk ovlivněn jenom tím pozitivismem comtovským, ale byl ovlivněn silně a sám doporučoval žákům, aby hodně studovali anglosaskou tradici, zejména Huma. To je taky jeho doktorská práce o Humově skepsi a teorii pravděpodobnosti. Celoživotně je tím ovlivněn; Masaryka si nedovedeme představit bez četby a studia Huma.

Tohle je to nejdůležitější spektrum. Masaryk měl neobyčejně jemný nos na to, co je důležité v duchovní a myšlenkové atmosféře, a proto ve svých spisech se velmi často jako první vůbec na světě nebo v Evropě dotkl nějakým způsobem toho nejpodstatnějšího, i když ne zrovna nejšťastněji nebo filosoficky nejhlouběji.

Masaryk jako jeden z prvních napsal ještě dlouho potom citovanou velkou dvousvazkovou studii o marxismu, o krizi současného marxismu. U nás to vyšlo česky jako Sociální otázka. Tím máme tady i tu vazbu na Marxe. Naproti tomu Masaryk neznal Kierkegaarda. Tomu se nesmíme divit, protože Kierkegaard byl zapomenut a objeven teprve koncem prvního desetiletí našeho století Jaspersem. Do té doby byl znám jenom jako esejista a beletrista a prostě takový podivný dánský literát. V Evropě byl znám hlavně z německých překladů, do jiných jazyků se málo překládal, do té doby, než ho Jaspers objevil. Ty překlady byly bídné a filosoficky vlastně zcela znemožnily pochopit, co tam důležitého bylo. Prý byli filosoficky analfabetní, překládali to lidé, kteří neměli o filosofii páru, takže to nejdůležitější padlo pod stůl. Tím spíš tedy byl Kierkegaard neznám a nikdo na něj nenavazoval. Objevil ho teprve Jaspers – toho jsem zatím nejmenoval, protože je to taková zvláštní postava, vychází z Kanta, ale patří mezi filosofy existence, je vlastně druhý největší evropský filosof tohoto století. Nevychází z husserla, tím pádem není ovlivněn jeho takovou precizností analytickou, je to filosof, který spíš nahlíží v celcích. Ovšem vidí neobyčejně dobře, Jaspers právě proto, že nahlíží v celcích a není jenom takovou tou mašinou racionální, což je špatně řečeno, aby bylo nějaké napětí, tak se mu nemohlo nikdy stát to, co se stalo Heideggerovi, že nerozpoznal, co je nacismus, že to nepovažoval za nějakou závažnou záležitost. Ovšem trochu tomu napomohlo, po bitvě je každý generálem, dneska se to lehce říká, že se mu to nemohlo stát, vzal si za ženu židovku, a tím pádem neměl šanci udělat to, co udělal Heidegger, totiž jedenáct měsíců chodit v rajtkách a hajlovat.

Tak to je mezi nimi ten rozdíl, jsou dva různé typy filosofů. A tím, že Jaspers nenavazoval, nevycházel z Husserla, tak nezná tu jeho pedantickou, precizní, detailní, logickou práci, jakou provedl třeba v Logische Untersuchungen na začátku století. Ale Jaspers byl ovlivněn Kierkegaardem hluboce a způsobil, že Kierkegaard jeho prostřednictvím a po jeho upozornění začal být studován také žáky Husserlovými. Takže Heidegger je hluboce ovlivněn nikoli jenom Husserlem, ale zejména, zejména Kierkegaardem. A tam, kde se Heidegger začíná distancovat od Husserla, tak tam to dělá hlavně pomocí termínů nebo přesněji pojmů, které vypracoval Kierkegaard.

A dalším takovým významným myslitelem pro Heideggera je Nietzsche. Nietzsche je ale také neobyčejně významný pro Masaryka. To odhalil už před první světovou válkou v jedné časopisecké studii, potom znovu otištěné v Úvahách vědeckých a filosofických, Rádl. Patočka to prohlásil kdesi, je to taky v nějakých těch jeho sebraných netištěných textech, prohlásil, že to je nejhlubší studie o Masarykovi, která kdy vyšla, když tam je srovnán Masaryk s Nietzschem. A ukázáno je, jak Masaryk například vůbec takřka nezmiňuje v Moderním člověku a náboženství, který psal v devadesátých letech, a tedy měl by Nietzscheho znát, tenkrát byl slavný, tak ho tam takřka na jednom nebo na dvou místech jenom jméno uvádí, ale vůbec se s ním nezabývá, ačkoli vlastně do toho kontextu patřil jako málokdo.

Nicméně tedy ho četl a Rádl ukazuje určité významné analogie nebo podobnosti mezi způsobem myšlení Masarykovým a Nietzscheovým. Až na to, že Masaryk byl katedrový filosof, kdežto Nietzsche, ten sice začal se habilitovat, ale potom s tím praštil, poněvadž mu universita lezla na mozek, byla mu velmi proti mysli, a potom tedy žil jako literát, vydělával si dost těžce a s velkými potížemi. Sestry se o něj staraly, taky onemocněl pak a tak dále.

No, ale tak tady teď máme všechno, jak u nás málokterý myslitel může představovat takové spojení se světovou nebo evropskou filosofií jako právě Masaryk. Ovšem to nejdůležitější, co je na Masarykovi a co chybí těm myslitelům, na které on navazoval, to je to, jak když přišel z té Vídně, zcela orientován na evropskou filosofii a rozhořčen na úroveň pražské filosofie tady v roce dvaaosmdesát, byla situace taková, že existoval takový starý, takový stařešina filosofický Durdík, což byl Herbartovec a herbartismus, to byla taková oficiální ideologie Rakouska-Uherska, takový státní filosof to byl jakoby.

No a hned při prvním zasedání filosofické jednoty ho – ona se to ještě nejmenovalo tenkrát Filosofická jednota snad, to se přejmenovalo až nějak na začátku století, no ale prostě byl tady nějakej ten filosofickej kroužek a měl tam Durdík přednášku a Masaryk ho napadl, což se považovalo za velkou nevychovanost, no a od té doby každý slušný filosof v Čechách se uvádí tím, že napadá ty ostatní.

Masaryk byl zcela neintegrován do toho českého prostředí a přicházel poučen Vídní, zejména však Lipskem a vůbec německými universitami, poučen četbou o filosofii anglosaské, francouzské, Masaryk četl ve všech možných jazycích a byl velmi informovaný, sečtělý, takže prostě ta zatuchlá, zamrzlá taková atmosféra myšlenková v Praze mu šla na nervy, on se taky velmi důkladně rozhodoval, jestli má do té Prahy jít nebo ne, protože to vlastně znamenalo jít do zapadákova ze světového města.

On sem vlastně uváděl tu světovou filosofii, proto sem do Prahy šel, aby sem přivedl tu zahraniční filosofii, protože tady to bylo nemožné. No a najednou se stalo, že došlo k jakémusi obrácení v pětaosmdesátém roce, když už byl v tom sporu o rukopisy, že Masaryk najednou pocítil nezbytnost se zabývat domácí tradicí. A začal objevovat. Nejprve neznal ani české dějiny pořádně, vychován katolicky, tak náruživě četl Palackého, četl Havlíčka, protože to byla politická postava, politická mysl, tak Havlíček mu velice imponoval jako novinář, politický novinář.

Samozřejmě jakmile se do něčeho Masaryk pustil, no tak to vždycky studoval tak, aby z toho byla nějaká knížka, tak například z toho, když prostudoval Palackého, tak napsal Palackého ideál národa českého, to je malý spis, když prostudoval Havlíčka, tak napsal Čítanku z Havlíčka, prakticky je to čítanka, vlastně jsou to vybrané texty, ale velmi dobře vybrané a komentované, Karel Havlíček se to jmenuje, to už je tlustá knížka. Prostě do všeho, do čeho se pustil, tak napsal takovou povrchní, rychle napsanou věc, která – prosím?

Jiný hlas: Jako obsáhlou?

Hejdánek: Jo, jo. No a zároveň tedy s tímto měl zpracováno pro sebe, tím to dal dalším, poněvadž těm se nechtělo číst jenom co potom u Laichtrů vyšly ty sebrané Havlíčkovy články ve Slovanu, v Národních novinách a kde všude. No tak ono je to pět tlustých svazků, tak kdo to má číst? To Tobolka to vydal.

To prostě tenkrát ještě vydané nebylo. To bylo právě to, co Masaryk stimuloval. Když o tom napsal, tak potom už si našel zase někoho, nějakého ze žáků, a tomu řekl, že má udělat tohle, támhleto, všecko organizovat, takže Tobolka dal dohromady ty sebrané texty Havlíčkovy, které Masaryk musel číst v knihovnách z časopisů, půjčovat si to v knihovně.

--- (s2_cleaned.flac) ---

Hejdánek: …byl víc ovlivněn domácí tradicí než tím světem, který přišel z vnějšku do té české tradice.

No a stal se tedy českým myslitelem in kat’ exochen. Dokonce tak českým myslitelem, že tady nenašel mnoho žáků. Mnoho z těch, kteří se k němu hlásili, to udělali buď z oportunismu, nebo z nepochopení. Hlásili se k němu pozitivisti, kteří nerozpoznali, že Masaryk v podstatě překonává pozitivismus, i když se vyjadřuje tím způsobem, poněvadž v tom vyrostl. Hlásili se k němu oportunisté, kteří, když se stal prezidentem, napsali všelijaké pochlebné texty. Ale Masaryk tady pořádné žáky neměl, s výjimkou jediného, a to byl Rádl.

Tak přicházím k Rádlovi. Ukázal bych zas, jak ten byl zas ovlivněn ještě dalšími evropskými mysliteli, kteří neměli vliv na Masaryka. Rádl začal jako biolog. To je strašně důležitá věc, protože Masaryk po téhle stránce nejenom že skutečně byl málo vzdělán v přírodních vědách, ale protože měl velikánský zájem, tak pociťoval to jako nedostatek. Stále zdůrazňoval, jak je potřeba to a pouštěl se do toho diletantsky. Když třeba obhajoval Hilsnera, tak on nejenom že do toho zapojil různé odborníky také z oboru přírodních věd, chemiky třeba, ale on s nimi to konzultoval a chtěl se naučit, co to ta chemie vlastně je, jaké ty důkazy jsou, jak se pozná, z které doby ten inkoust je, nebo kterým se to psalo.

Nebo kdesi, nevím jestli to cituje Čapek nebo kdo to říkal, že najednou u oběda nebo u večeře Masaryk naťukl vajíčko a teď tam kouká, že tam byl už trochu vyvinutý zárodek. Tak než to snědli, všichni jedli a on se tam v tom takhle rýpal a koukal, jak asi vypadá ten zárodek a kolikadenní tomu může být a pak to teprve snědl. Tak on měl o to velký zájem, jenomže nikdy k tomu nepřišel.

No a tohleto v tom měl Rádl obrovskou výhodu, poněvadž ten byl původně orientován přírodovědně jako biolog, a to biolog velmi schopný, talentovaný. Mimochodem já jsem tady spoustu věcí neřekl, jak významní byli myslitelé 20. století, kteří začali jinde než ve filosofii, kteří se filosofy teprve dodatečně stali. Jedním z nich je právě Rádl. Husserl byl původně matematik. Whitehead byl původně matematik, fyzik. Jaspers byl původně psychiatr, lékař, studoval. Jaspers nikdy nedosáhl normálního doktorátu z filosofie, dostával jenom čestný. Tak nebudu dál jmenovat, ale prostě bylo toho hodně a to je příznačné. Když je filosofie v krizi, tak ta akademická filosofie neví kudy kam a pak tam přinášejí něco nového ti, kdo se filosofy stali, ale vyšli odjinud. To je charakteristická záležitost.

Rádl tedy začal jako biolog, má řadu prací z oboru morfologie, zejména se zabýval otázkou zrakových center. Odtud došel k takové celé nové teorii nervové soustavy. Ta úplně padla do zapomenutí. Já jsem už mnoho mladých neurologů nebo vůbec biologů a lékařů přemlouval, aby se do toho pustili, několikrát jsem to půjčil. Nikdo není schopen, totiž Rádl tam objevil věci, které se potom v 50., 60. letech po druhé světové válce začaly říkat jako objevy. On to tam má, i když samozřejmě na to přišel jinak a primitivně. V téhle věci Rádla je třeba ještě objevit. Napsal Neue Reform des Zentralnervensystems, vydal to v Německu. Je to k dispozici, jenomže samozřejmě to už šlo dávno a nikdo se tím nezabývá. Český takový zkrácený text vyšel na pokračování v Časopise lékařů českých, čili je to i česky dostupné.

Takhle tímhle začal, o fototropismu zvířat a to všechno tam patří. No a pak se dostal do diskusí o evoluční teorii. No jako vždy, jak to dělal vždycky Masaryk, tak on to ze začátku dělal taky, tak se do toho důkladně pustil a napsal dvousvazkové Dějiny vývojových teorií, které vyšly původně německy v jednom svazku, jen ten druhý svazek maličko změněný, něco z prvního tam je a něco zas vypuštěno a tak dál. Vyšlo to také česky u Laichtra Dějiny vývojových teorií 19. století, ale původně německy je to od samého začátku, začíná Aristotelem nebo čím.

No a to je knížka, kterou se proslavil po celé Evropě, neli po celém světě. Byla přeložena do mnoha jazyků a citována byla ještě v 60. letech, jsem našel citace, doporučení, poněvadž to je velmi pozoruhodná věc, takovým nezvyklým způsobem psaná. To bychom se museli zdržovat, jak Rádl takovéhle věci dělal.

No a to ho převedlo jednak na pole historie, Dějiny vývojových teorií patří do historie, a nikoliv do biologie. No a za druhé to byla otázka vysloveně filosofická, jak už jsem naznačil, když jsme mluvili o Darwinovi, Lamarckovi a tak dál, jak ovlivňoval zejména ten vitalismus. No a jak se k tomuhle dostal, Rádl byl žákem Drieschovým, což je význačný vitalista navazující na tu Lebensphilosophie, se kterou začal Nietzsche, jak jsem vám to tady říkal, ty souvislosti. Takže tam zapojil ten vitalismus, to ještě u Masaryka nebylo.

A potom, zatímco Masaryk neměl nejmenší porozumění pro Husserla a fenomenologii, tak Rádl ano, ale nikoliv přes Husserla, ani přes Heideggera, Heidegger mu byl dost protivný, ale přes Schelera. Rádl byl velmi ovlivněn Schelerem a navíc Rádl s velkým gustem jeden čas četl Nietzscheho. Později, když se podíváte do Dějin filosofie, tak vidíte, jak na něj nadává, stejně jako na Kierkegaarda, ale to se nesmí brát příliš vážně. Patří snad na to to přísloví, kdo haní, rád má. Fakt je, že Rádlovo myšlení si bez Nietzscheho, bez Kierkegaarda, na oba tam nadává, o Kierkegaardovi tam říká „bojí se, tak si píská“, tam má takové ty nadpisy na každé stránce. Nebo ne, bojí se, to je na Nietzscheho. A Kierkegaard tam má „rytíř nebo nic“. Takhle je ironizuje. No to už je ke konci těch Dějin filosofie a Rádla už se zmocňovala nemoc a prostě to odbýval trošku. Nicméně ještě v útěše tam Kierkegaarda uvádí jako příklad těch nosorožců, kteří tak sami jdou a lámou všecko a všecko musí z cesty, takové nejmenné, nesenzitivní postupy jim vytýká. No, tak to je snad teda, já nevím, to by snad bylo... určitě jsem ještě na něco zapomněl, jakým způsobem nám tady Masaryk, Rádl – já si myslím, že když k tomu připočítáme, jak se Masaryk stal Masarykem, to jest počítáme k tomu ještě Palackého a Havlíčka, tak tohleto je vlastně taková ta rozhodující osa českého myšlení a že tady nic nemůže fungovat jako přibližně stejně hodnotná alternativa. Jsou tady jiné věci, ale z těch se teprve musí něco udělat. Ono ostatně z tohohle taky, na světovém fóru by to nestačilo, co udělali oni, především tou formou. Neodpovídá to těm normám, jaké jsou předepsány. Ale hloubkou myšlení, to je něco, co by nám svět mohl závidět a bude nám to závidět, jestli budeme schopni nějakým způsobem absorbovat, asimilovat a žít z toho.

No, já nevím, kolik ještě, můžu ještě? Jestli je to tam fůra.

Dneska je filosofie ve velké krizi. To jest filosofie vůbec, ne jenom u nás, to by bylo pochopitelné, ale všude. A k nám sem jezdí hodně cizinců, tak si to ověřujeme jednak na vlastní zkušenosti a také si to necháme ověřit od nich, to je taky jejich zkušenost.

Marx ohlašoval krizi filosofie. Ovšem v docela jiném smyslu. Šlo to jinak, než on si to představoval. Ostatně nebyl sám. Konec filosofie čekal třeba Hegel. A vůbec to nemá nic společného s tím, co o konci filosofie napsal Heidegger.

Hegel si to představoval tak, že světoduch, když si tady všechno připravil – přírodu, potom dějiny, v dějinách vznik státu a významných politiků – no tak vstoupil potom jednak do osoby státníka, to jest Napoleona, a jednak do osoby filosofa, to jest Hegela, a tím je konec dějin, a tedy konec filosofie. Světoduch už se skrze tyto dva uvědomil. Původně světoduch sice tady byl, ale sám sobě nerozuměl, poněvadž aby sobě rozuměl, musel nejdřív od sebe odstoupit. Odstoupil tím, že vytvořil přírodu a dějiny a státníka a filosofa v tom. A pak se zase vrátil k sobě a pak všechno to intermezzo dějinné a přírodní je prostě zbytečné. Pak už je nejenom an sich, ale také für sich. Takže už Hegel má konec dějin. Jeho žák Feuerbach mluvil taky o konci filosofie. A samozřejmě Marx tím byl nakažený, tak taky mluvil o konci filosofie. I když zase jinak než Engels. U Engelse to máme mnohem ostřeji řečeno. Engels říká v Anti-Dühringovi, že z celé dosavadní filosofie zůstává jenom formální logika a dialektika a vše ostatní si rozdělí odborné vědy.

Tedy, to jsme se přesvědčili, takhle to nedopadlo. Takhle to není. Dneska se ta krize týká neméně jednotlivých speciálních věd. A krize filosofie je spjata s krizí věd. Ta krize věd uvádí filosofii ještě do větší krize, než by byla sama, a navíc vědy zase očekávají z jejich krize jenom filosofickou pomoc. Vědci se stávají filosofy, to jsme si říkali několik případů, ale patří to zejména k té době poválečné i předválečné – Bohr, Weizsäcker, Heisenberg, všichni ve svém stáří začali filosofovat a začali psát filosofické knížky. Poněvadž zjistili, že fyzika s tou dosavadní filosofií, zejména s tou dosavadní logikou, prostě není schopna pracovat, že to všechno je jinak.

Krize současné filosofie má ovšem vnitřní příčiny a není ani v nejmenším dílem nějaké kritiky ze strany marxismu, jak to marxisté rádi předvádějí, že po Marxovi se už buržoazní filosofie nemůže vzchopit. U nás to s velkou láskou ještě v osmašedesátém roce tvrdila Poperuška, jak jí říkal Patočka, Popelová Jiřina. Takhle to není vůbec. Naopak Marx je tou krizí, nebo Marxovo myšlení, Marxova filosofie tou krizí je plně zasažena a nemá na to co odpovědět, nemá proti tomu žádné obranné látky, snad až na nějaké první pokusy raného Marxe, který nahlíží tu nemožnost pokračovat v tom, o čem by se pak dalo mluvit jako o předmětném myšlení. To jest myšlení, které veškerou skutečnost chápe v podobě předmětu. V první tezi o Feuerbachovi říká Marx, že veškerá chyba dosavadního materialismu – ten idealismus vůbec vyhodil, to je k ničemu – ale základní chyba veškerého dosavadního materialismu je, že předmět chápe jako objekt. To vypadá bláznivě, poněvadž normálně chápeme objekt a předmět jako totéž, jenom překlad. Ale on tím myslel skutečně, že… on tam dodává pak: a nikoliv předmět jako objekt, a nikoliv subjektivně. Mladý Marx ještě, samozřejmě starší už by to neřekl, je to nepřesnost, subjektivně je chyba, ale jde o to, že Marx zdůrazňoval, a to víme z jeho jiných spisů, zejména z těch Ekonomicko-filosofických rukopisů, že je třeba všechno chápat jako aktivitu subjektu. A proto všude tam, kde se něco zpředmětňuje, tak to musíme kritizovat a podrobovat revizi, úpravě a tak dál. Filosofie je tu proto, aby byla aktivní, to znamená, aby filosof byl aktivní, aby se angažoval, protože nejde o to interpretovat svět, ale změnit ho. Tohleto je ta linka Marxova a v té věci má jednak pravdu a jednak je dodnes aktuální. A v tomhle smyslu, zejména v jeho důrazu na praxi, filosofie praxe je marxismus. Proto například marxisté jugoslávští vydávali časopis, čas od času zastavovaný, Praxis, že se právě k tomuhle mladému Marxovi hlásí. V tomhle ovlivnil Marx současnou filosofii a v tomto bodě mu právě nejcitlivěji rozuměl a asimiloval tuhletu Marxovu myšlenku Rádl. Najdeme tam pozoruhodné analogie, zejména v pojetí třeba pravdy, teď zase přeháním pojetí, to jsou jednotlivé formulace, poněvadž u toho mladého Marxe nic jiného nenajdeme, tam to jsou nápady, aforismy takřka. Ale říká v jednom svém novinářském článku, říká, že ne my máme pravdu, ale pravda má nás. A totéž najdeme po víc než sto letech u Rádla v Útěši – ne my máme pravdu nebo ne já mám pravdu, ale pravda má mne.

Je to cosi, co něco vykládá o pojetí pravdy, který vlastně tímhletím je postaveno do otázky, je sproblematizováno. Celá ta tradice od starých Řeků, kdy pravda je svázána, co nejuž svázána, spojena se jsoucím. U Platóna najdeme, že pravdivý výrok je ten, který o jsoucím říká, že jest a o nejsoucím, že není. To je výměr pravdy. Daleko lepší než ta adekvační teorie, že to je shoda myšlení se skutečností, to je nesmysl, poněvadž myšlení se přece se skutečností nemůže shodovat nikdy. To ukázal Heidegger v té své malé knížce o pravdě – Vom Wesen der Wahrheit, o bytostném určení pravdy, jak to vyšlo česky.

Tak máme pětikorunu. No a jaká je shoda mezi myšlenkou pětikoruny a pětikorunou? Pětikoruna je kovová, myšlenka není kovová. Pětikoruna je kovová a je kulatá, myšlenka není kulatá. Za pětikorunu si můžu koupit tolik a tolik housek, za myšlenku pětikoruny si nemůžu koupit nic. Tak kde je ta shoda? Čili tenhleten argument platí, ale zůstává stále ještě ta věc v pozadí, na základě které i to adekvační pojetí bylo možné. Totiž že pravda je to, jak se jsoucí ukazuje. Alétheia v řečtině znamenalo odkrytost nebo nezakrytost. Léthé byla řeka zapomnění, alétheia je nezapomnění, nebo by se žádná nebyla, ale prostě je to zápor toho léthé, láthein je zakrývati. Čili alétheia je dezakrytost. No a nezakrytost čeho? Čehokoliv. Prostě pravda je, když něco vidím a nic nestojí v cestě, nic mi to nezakrývá. To je pravda. Čili vlastně pravda je převedena na to, co je. Normou pravdy je skutečnost. No a to je naprosto všecko falešné.

Když se řekne: ne já mám pravdu, ale pravda má mě, to znamená pravda mnou vládne. A tady odhalil Marx něco, co je dlouhou tradicí českého myšlení ještě z dob předhusitských a v podstatě to navazuje na takzvanou třetí knihu Ezdrášovu, apokryfní, kde se mluví o nějakých těch mládencích, jak si domluvili, že před panovníkem, kdo z nich řekne, co je na světě nejsilnější. Já nevím, jestli tu historku znáte, je to jako z těch povídek, pohádek Tisíce a jedné noci takřka. No a teď tam každý to říkali a ten poslední říká, že nejsilnější ze všeho je žena, poněvadž ta vládne i těm vládnoucím, a pak říká: ale vůbec ze všeho nejsilnější je pravda. Vyhraje to, že právě tou pravdou to vyhrál. No a právě citát z tohohle se začíná objevovat u dvou nebo tří lidí tady v době předhusitské, to tak jako z té doby toho Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže a tak dále. Já teď nevím přesně u koho to je, to už bych si musel ověřit, poněvadž to nenosím v hlavě. No a velmi často je to tématem taky u Husa a ten zejména na několika místech přímo teda toho Ezdráše cituje: per omnia vincit veritas nebo to druhé, tam je to dvakrát v té knize Ezdrášově, ve dvou kapitolách za sebou, in saecula vincit. Tak nějaké to vincit veritas, veritas vincit in saecula snad, na věky.

Jiný hlas: To je v češtině, to musí být pravda.

Hejdánek: Odpusťte. Veritas je pravda, čili pravda vítězí na věky. No a z toho je teda taky ještě to „pravda vítězí“. Už se neříká na věky, ale vítězí, ovšem my vidíme, že na věky jenom.

Jiný hlas: To mu pije krev, že to zašantročí.

Hejdánek: Že to zašantročil, ano, to je přesně. Tedy to je tradice, která se po Husovi potom znova vrací řadě myslitelů a teprve v protireformaci se to ztrácí, ale v národním obrození se to znovu vrací. Palacký to vyhrabal, napsal to do Dějin, když psal o Husovi, a od té doby to tam našel Masaryk a Masaryk z toho udělal slavné heslo dokonce tedy na prezidentské vlajce.

A tohleto vlastně objevil ten Marx tam. To není pravda jako shoda. To není pravda, která je podřízena skutečnosti, která jenom ukazuje, jaká je skutečnost. Ne, to je pravda, která se zmocňuje člověka, takže nemůže než ji dosvědčovat, než jít za pravdou, ať je skutečnost jaká chce. Čili tam se ten moment skutečnosti a moment pravdivosti rozchází. Ne všechno, co je skutečné, je pravdivé, by se dalo říct proti Heglovi, který to říká jinak, tam to říká – rozumné, nikoli pravdivé, říká: cokoli je skutečné, to je rozumné, a cokoli je rozumné, je skutečné. Takže tady naopak v té tradici české, na kterou vlastně svým způsobem narazil Marx pravděpodobně – nikoli že by se s ní setkal, ale prostě je to tam, když to říká – tak v téhleté české tradici, která je jedinečná, kterou nenajdeme jinde, tak dlouho trvající tradici a to povědomí, který je ve všech nás. Když mluvíme o pravdě, u nás pravda není shoda se skutečností. My víme, co to je bojovat za pravdu, zápasit za pravdu, stát na straně pravdy. To je něco, to je v povědomí, i když se neví odkud to je a že to je až z předhusitské doby. Tohleto je v české tradici. To se ví, že k pravdě patří, že pravda to je pravda o skutečnosti, nad skutečností, a ne pravda skutečnosti. Ještě Heidegger nemá o tomhle páru, ten furt mluví jako o pravdě skutečnosti. Skutečnost nemá sama pravdu, my jsme ve světle pravdy, ukazuje se jako to, co je, teprve ve světle pravdy, jinak se ukazuje jako to, co není.

Tak tohle je tedy věc, kterou pak mohl Rádl dobře udělat, že zapracoval jistý názvuk na toho Marxe, aniž ho citoval, zapracoval do své filosofie, a právě pojetí pravdy u Rádla je mimořádně významné. A celej problém je, jak to sdělit světu. Protože to se musí udělat určitým způsobem a vědět, ke komu se mluví, a to znamená nějak se do toho dostat, aby člověk oslovil ty lidi, je to nesnadné. Ale to je otázka času. Prostě první věcí je, že si musíme naprosto ujasnit, že tady tento poklad máme v českém myšlení, sami si ho ujasnit, abychom věděli jaký poklad, abychom to tak přesně mysleli, a potom už bude jednoduché to říkat světu. No, hledejte, já tímhletím skončím. Já toho tady sotva polovičku jsem, ale já si myslím, že na tom moc nezáleží, když budete chtít

Jiný hlas: V tom se pak může pokračovat příště.

Hejdánek: Buď příště, anebo ještě můžete říct co. Já myslím, že zhruba to, jak vypadá ta galerie těch hlavních myšlenkových směrů a myslitelů, že jsem řekl a nakonec ještě to, že tedy ta filosofie je v krizi. No a že se mně zdá, že jistou, ne zcela okrajovou nebo zanedbatelnou cestu z té krize právě je schopna ukazovat ta česká filosofická tradice, kterou jsem upřesnil. Dalo by se ještě leccos povídat, zejména ovšem, a já si nedovedu představit, jak jinak by se to dalo dělat, jsem dneska nemohl nic říkat o té filosofii samotné, tedy tu filosofii jsem nemohl předvádět. Tady jsem mluvil o filosofech a o směrech, ale co vlastně je obsahem toho jejich myšlení, to si musíme nechat na jindy. Co vlastně znamená ta analytická filosofie, co dělá, jak se blíží té filosofii, nebo co zejména, co znamená ten Husserl, proč je to tak velkej přelom a proč se to stalo tak důležitou věcí, co vlastně ten Husserl znamená, co se s ním dá dělat.

Mně se zdá především, že všechny ty významní filosofové světoví, evropští a světoví, mají jeden základní nedostatek, a to je ten, kterej nemá ta česká tradice, totiž že filosofie nemá tady bejt k něčemu lidem, že má ukázat cestu z potíží. To, co říká Rádl, já jsem to ze začátku od něj odkoukal, že filosofie, jak on říká, je... cítíte tady to navázání na Marxe, ačkoliv to nikde necituje, ale on byl sociální demokrat, a to znamená, že musel studovat Marxe, jak bylo možné, i když některý věci neznal, ty se našly až v třicátých letech, třeba Ekonomicko-filosofické rukopisy byly objeveny nějak až 1932 nebo co, a vyšly poprvé v tom MEGA, Marx-Engels-Gesamtausgabe, což bylo zabaveno okamžitě po osmačtyřicátým, bylo to v universitní knihovně zabaveno, aby to náhodou mládež nečetla.

Tak tohleto Marx říká tedy v té Tezi o Feuerbachovi jedenácté, že filosofové až dosud svět vykládali, ale je potřeba jej změnit. To se tradičně v marxismu vykládá jako že je potřeba jej změnit, ale ne filosofové, ale že prostě revolucionáři ho mají změnit. To je ale chyba, protože Marx tam mluví o chybě filosofie. Je třeba jej změnit, to znamená filosofie musí přestat vykládat svět a musí začít pracovat na jeho změně. Ale filosofie, ne nějakej vůl někde. To musí bejt filosof, kterej je na to připravenej. Čili už tohle je rozdíl. No ale když čtete v Dějinách filosofie u Rádla, že filosofie je programem na reformu světa, no tak je to přesně ono. Samozřejmě jako sociální demokrat tam nemluví o revoluci, poněvadž se zas poučil jako žák Masarykův a Masaryk jako žák Havlíčkův, že revoluce není nic tak moc, že je teda někdy nezbytná, holt když to jinak nejde, ale že sama revoluce nic nepostaví, že ta jenom bourá a že revoluce je oprávněná jenom tehdy, říká Havlíček, když předem si dovedeme tak spočítat, že máme nějakou šanci, když tu revoluci provedeme, že ta příští vláda bude lepší než ta minulá. Jinak je raději lepší tu revoluci nedělat. Já mám dojem, že tohleto je taková všeobecná mínka dneska, že radši revoluci nedělat, poněvadž by to mohlo dopadnout ještě hůř než to je.

Tak ten Rádl zdůrazňuje něco, co u toho Marxe je, ale to je jenom tak nahozený a žádnej pořádnej filosof vlastně tohle... Heidegger udělal pekelnou chybu, nerozpoznal to obrovské nebezpečí, které jiní viděli. Tak prostě největší filosof evropskej ho neviděl. A myslel si, on nekolaboroval, to bychom si to špatně vysvětlovali. On byl přesvědčen, že to je jenom takovej ten zvířenej kal a nějakej ten feldvébl nebo co to byl Hitler, že tam nahoře dělá toho šaška, to nemusíme brát vážně. Tady cosi německej národ tedy chce změnit. No a teď jak to změnit? On nedávno teprv vyšla znova po mnoha letech vyšla jeho Rektorská řeč, kterou už proslovil v těch holínkách a s tím hakenkreuzem a s tím hajlováním a tak dál. A tam on říká moc zajímavou věc, tam říká, že i Führerové národní, že musejí být vzděláváni, a kde se mohou vzdělávat? Jedině na universitě. Tohle on si tam dovedl, tuhle drzost si tam dovedl dovolit říct. No samozřejmě tím začaly ty jeho komplikace. No a on udělal, odpusťte, že ještě zas říkám věci, ale to snad je důležitá věc. Je to nepochybně velká chyba, to je ta neobyčejná chyba, co ten Heidegger udělal. Ale je třeba vědět jaká. Ne prostě říct, že to byl kolaborant, to je nesmysl.

On se stal rektorem, protože v té době byl rektorem Žid, lékař. A ten samozřejmě po třiatřicátým roce, po Machtübernahme, jak se tomu říkalo, musel pryč. No a teď dokonce ten vyhozenej rektor a řada profesorů prosili Heideggera, aby to vzal, protože mu to nabídli, NSDAP mu to nabídla. Tak ho prosili, aby to vzal, poněvadž když to nevezme on, tak to vezme nějaká svině ještě, tenkrát se ještě neříkalo ještě větší, a taky by to bylo nesprávný. No a ten opravdu váhal a posléze to vzal. On na to nebyl připravenej, on politicky nikdy nemyslel, on patřil do takový tý tradice německý buržoazie, která jaksi se starala o obchod a o já nevím co všecko a on ve stejným duchu se staral o filosofii, ale s politikou to nemělo co dělat. A teď oni ho tady postavili do týhle věci. Takže on si vytvořil takovouto myšlenku, že tady sice někdo provedl nějakou revoluci, ten Hitler a nějaký ty blázni kolem něj a ty jsou pěkně protivný lidi a tak dál, no ale to není rozhodující, ty stejně půjdou k čertu. Tady se začne něco dít a teď to někdo rozumnej musí vzít do ruky. No a když tam to nemůže dělat tenhle ten, no tak je třeba, aby to udělal jinej, kterej je akceptovatelnej. Takhle si to jako představoval.

No a teď on měl velkou myšlenku, jak se musí reorganizovat universita evropská vůbec. No tak začátek měl být v Heidelbergu. No a on teď tam rozpracoval celej plán, jak musí být. To už nejde, ty jednotlivý vědy, jak se to rozpadá, vědci si navzájem nerozumějí, každej má jinej jazyk a tak dál, teď z toho musí být Universitas, to je všechno to musí být zase pojato do jednoho. Universum je to, co je hozeno k sobě do jednoho. Takže universita se opět musí stát universitou, kdy všichni spolu jsou schopni mluvit. No a tak... no a teď dostal příkaz, aby jako novej rektor potvrzenej už, když to vzal, aby stanovil, jmenoval nebo navrh' jmenování děkanů všech fakult. Poněvadž tam se provádějí nějaký změny odshora dolů. Jako to tady udělal Husák, tak tam se to dělalo taky tak. No a představte si, on přišel s tou... to už ale mezitím byly různý potíže a tak a teď potíž s tou řečí, že tam řekl, že Führerové musejí být vzděláváni taky na universitách, že jinak to nepůjde. Tak samozřejmě kde by Hitler vzal a ti ostatní. Jeden z mála vzdělaných byl český knihkupec Goebbels, tedy v Böhmen knihkupec Frank. To byl Frank, to byl Frank.

Jiný hlas: To byl Frank, tak.

Hejdánek: Jo, to byl Frank. Moment, a kdo to byl Goebbels? Goebbels měl zemědělskou vysokou školu nebo něco takového.

Jiný hlas: No prostě, byl tam jeden inteligent mezi nimi, Alfred Rosenberg...

Hejdánek: No to ne, to byl ten s tím Mytem 20. století, myslíte. Ale to byl takovej profesůrek, kterej se k tomu dal. No, ale s tímto narazil. No, ale zejména udělal strašlivou provokaci, a tu udělal naschvál. Protože dovedete si představit, když někdo od samého začátku dává bacha a stojí stranou, aby si na něj nikdo nevzpomněl, tak se to dá přežít, takováhle věc. Jenomže on teď vylezl a hajloval a v botách, a teď s tím, on byl představitelem NSDAP a teď se potřeboval toho zbavit, že?

No tak on udělal tu věc, že napsal do návrhu těch nových děkanů toho rektora, který musel rezignovat, protože byl Žid, napsal jako děkana lékařské fakulty. A ještě dva další Židy jmenoval jako děkany jiných fakult. No a předložil to říšskému ministrovi školství. No a pak byl zavolaný a strašně sprcovaný a on říkal: „Tak já na tom trvám, a pokud je to nepřijatelné, tak prosím podávám rezignaci.“ Takže jeho rezignace byla přijata, po jedenácti měsících přestal být rektorem a měl zákaz publikace.

Tak tohle udělal Heidegger. O tom je třeba vědět, když se mluví o tom, že kolaboroval, že chodil v raitkách a hajloval. To je pravda. Protože nebral nacismus vážně a myslel si, že to je taková přechodná fáze na začátku, ale že se z toho vyvrbí něco slušného. A když zjistil, že ne, tak se rozešel tímto velmi nebezpečným způsobem. Čímž ho nechci ochraňovat, filosof nemá právo takovéhle blbosti dělat i za těchto okolností. Kromě toho udělal ještě jinou věc, on potom prokázal jakousi takovou ne příliš velkou statečnost vůči Jaspersovi, že ho přestal navštěvovat, poněvadž Jaspers měl za ženu Židovku, takže to pravděpodobně byl vliv katolické manželky Heideggerovy, která byla silně antisemitská. A použila té příležitosti. Ale nicméně stejně, jsou takové věci, které se nedají u filosofa omluvit. Ale je přesně třeba vědět, co udělal a co neudělal. Tedy ne házet někomu bláto do očí a tak dále. No tak já nevím, to snad by mohlo stačit a teď bych vás prosil, abyste k tomu nějak ještě něco řekli, jestli jste si to takhle představovali, spíš asi ne, takovýmhle způsobem.

Jiný hlas: No tak popravdě, my jsme tady všichni úplně nevzdělaní, totiž ten nápad o tom... ono asi ta formulace, teda ta filosofie po Marxovi nebyla šťastná, ale to byl můj nápad z toho důvodu, že my teda do toho Marxe jsme se něco mohli jakž takž víceméně poněkud seriózně dozvědět. Kdežto tím to utne a vlastně nemáme možnost jakýchkoliv informací. Takže šlo o takovou základní informaci, abychom se vůbec trochu zorientovali, že do té doby, obzvlášť když se jedná o tu starou řeckou filosofii a tak, co je bezpečně staré, tak to jsme se ještě přece jenom nějak mohli naučit. Ale co se už dostalo do této nebezpečné konfrontace, tak to už jsme se naučit nemohli. Takže šlo o tohle, abychom vůbec měli základní orientaci v dějinách filosofie.

Hejdánek: S tím je vždycky potíž. Kdykoliv vyjdou nějaké dějiny filosofie, tak když se podíváte na konec, tak je to vždycky slabé. Ono je to těžké o té současnosti psát, už taky z toho důvodu, že kdo to má posoudit? Představte si, že v současné době jenom v Evropě je několik tisíc katedrových filosofů, to jest profesorů a docentů filosofie na univerzitách. Vždyť všichni, jinak by se nestali profesory, všichni píšou tlusté knihy. Když už jsou profesory, tak někteří, poněvadž jim to je protivné, to nedělají. Blahoslavení lidé. A jiní ale ve chvíli, kdy už těmi profesory jsou, tak si myslí, že to je jako u některých farářů, že Bůh je vydal, ty ostatní vydal v ruce jejich a tedy že prostě píšou a píšou a myslí si, že ti druzí to musejí číst. Vychází to strašné kvantum. A teď víte, posoudit, co skutečně za dvacet, třicet let bude vypadat jako opravdu důležité? No to můžete jedině zkusmo, protože se to všecko přečíst nedá.

Tady se může stát, že... pravda je, že u nás až do války téhle poslední, že takřka nikdo nevěděl, co to je Heidegger a jak je důležitý. Dokonce když Heidegger zemřel, tak v Německu přestal být o něj zájem a prakticky vyrostla celá generace studentů v takovém jako zavrhování Heideggera. To jsou sedmdesátá, začátek osmdesátých let. Teprve v druhé polovině osmdesátých let, to je teprve teď, nebo od nějakého roku 84, a teď je nějaký nový boom, nově to začíná, takže dokonce teda byl tady třeba profesor Rorty z Ameriky, měl ten nějaký ten sabbatical rok, nebo jak tomu říkají, tak rok tady pobýval v Evropě, aby nasál tu novou vlnu heideggerianství navazujícího na pozdního Heideggera. Rozumíte, to je tak nejisté psát o těhle věcech a taky kdokoliv se o to odváží, tak po dvaceti letech je usvědčen z hrubých omylů, protože jak to má člověk posoudit? To je strašně těžké, když je toho tolik.

Ono to bylo těžké, i když toho bylo míň, a teď navíc dneska nejsou velcí filosofové. Poslední velký filosof byl Heidegger. A teď jsou tací filosofové slabě nadprůměr, nebo něco trochu víc nadprůměr, ale žádní vynikající. A teď prostě co vlastně? Filosofie v krizi. I ti nejtalentovanější nejsou schopni se stát takovými světodějnými mysliteli, jako byl třeba Kant nebo Hegel nebo tak, protože ta doba to nedovoluje. Nejsou připravovány studie, něco se mění a ještě nikdo neví, co nového přijde. To je strašná obtíž. Takže to, co jsem vám říkal, zase tak není zcela à jour. Já jsem se tam dostal nejdál teda k některým ještě žijícím Husserlovým žákům nebo k té analytické filosofii a tam jsem nikoho nejmenoval. Mohl bych jmenovat ty, kteří ještě žijou, ale to je tak zhruba vše, ale to jsou plejády, to jsou desítky a stovky lidí, kteří jsou důležití. Já můžu říct, kteří jsou za důležité považovaní v současné době, ale jestli to doopravdy budou ti důležití, se ukáže za dvacet, za třicet, za padesát let. Takový Kierkegaard, za čtyřicet let po smrti nebo za víc počkejte schválně, kdy to je. No za víc, za padesát let.