Tento text se zabývá hlubokým vztahem mezi vírou a reflexí, přičemž tvrdí, že autentická reflexe není bez víry možná. Autor vychází z teze, že víra umožňuje člověku nezbytný odstup od sebe sama, díky němuž se může k vlastnímu já znovu navrátit. Víra je tedy vnitřně spjata s procesem reflexe jako jeho konstitutivní prvek. Text dále kontrastuje tento přístup s řeckým modelem reflexe, který je popsán jako nepřiměřený orientaci víry a směřující k nevyhnutelné krizi. Tato krize vede k transformaci reflexe, v níž víra nakonec převládne a promění samotný způsob uvažování. Tento vývoj v evropském myšlení byl podle autora významně ovlivněn izraelskou proto-reflexí, která položila základy pro integraci víry do filosofického diskurzu. Celkově dokument představuje víru nikoli jako protiklad rozumu, ale jako základní existenční pohyb, který podmiňuje schopnost subjektu nahlížet na sebe sama a svět v nové perspektivě.
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
11. 5. 1990, Vídeň
V jistém slova smyslu lze říci, že reflexe jakožto taková není bez víry možná. A proč? Protože jen vírou může člověk, který odstoupí od sebe, který sám sebe zanechá za sebou, se může zase k sobě vrátit.
Proto je vlastně víra podstatně spjata s reflexí a reflexe podstatně spjata s vírou. Reflexe, která je nepřiměřená orientaci víry, jako je reflexe řecká, tedy představuje scestí a je stejně otázka dříve nebo později jakési krize, do níž se dostane a kde se ta víra nakonec musí prosadit, kde převládne a kdy promění i ten způsob reflexe. V tom evropském vývojovém procesu k tomu došlo pravděpodobně za významné asistence té proto-reflexe nebo prae-reflexe izraelské.