This text explores the philosophical concept of the "no-thing" and the multifaceted nature of "nothingness." It highlights how we habitually categorize everything we think about as a "thing," even though abstract entities like numbers or geometric shapes lack physical existence yet are not truly "nothing." The author distinguishes between "weak" and "strong" nothingness, noting that absolute nothing is unique and possesses no describable properties. The discussion moves from mathematical applications, where nothing is represented as zero, to social contexts where "it's nothing" denotes insignificance or dismissal of an event. A crucial observation is that "nothing" often refers to processes or actions, such as an apology or a physical collision, rather than static objects. Ultimately, the text suggests that the boundary between what is considered "being" (substantive reality) and what is dismissed as insignificant is remarkably thin and frequently overlooked in our everyday understanding of existence and reality.
Ne-věc (angl. no-thing)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 10. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Ne-věc (angl. no-thing)
Navykli jsme si všechno, o čem něco říkáme nebo na co myslíme, označovat jako „věc“ (ve smyslu „něco“, „předmět“ apod.) Přitom ne vždy myslíme pouze něco skutečného, tak. např. čísla nebo geometrické útvary můžeme myslit naprosto přesně, ale za „skutečné“ (ve smyslu skutečně se vyskytující, existující) je přesto nemáme. Když tedy v angličtině slovo „nothing“ (= no-thing) znamená „nic“, rozhodně to neplatí ani o číslech (třeba 2024) ani o geometrických obrazcích (jako je čtverec nebo trojúhelník apod.). „Nic“ zkrátka může znamenat třeba jen slabé nic, ale naproti tomu také silné, naprosté nic. O naprostém „nic“ nemůžeme naprosto nic vypovídat, nemá žádné vlastnosti, je vlastně nutně jen „jedno“, neboť nejsou různé „nicy“. To má ovšem ten důsledek, že „popírání“ něčeho, že to je „nic“, neznamená, že nejsou jiné „věci“ (jiná „něca“), nýbrž jenom to, že toto konkrétní „nic“ je opravdu „ničím“, tj. není, není jsoucí, není skutečné, nevyskytuje se atp. V matematice se např. „nic“ označuje jako „nula“, ale nikoli důsledně, jen při označování počtu „něčeho“, čeho je nebo může být jinak více, ba mnoho. O „ničem“ také mluvíme tehdy, když chceme zdůraznit jakousi nedůležitost, bezvýznamnost něčeho (třeba když se někdo omlouvá, že do nás trochu vrazil, a my odpovíme, že to „nic není“). Tady přistupuje další, obvykle přehlížený moment: šlápnutí nebo strčení je děj, podobně jako omlouvání toho, co se stalo, jakožt i odpovídání na to, které je spíše zamlouváním. Tu se ukazuje, že mezi přísně vzato jsoucím (věcným, předmětným) a jen přibližně vzat nedůležitým, omlouvaným a zamlouvaným je jen malý, vzásadě pominutelný (a obvykle pomíjený) rozdíl.
(Písek, 181001-2.)