Text zkoumá ontologickou povahu času a setrvávání jsoucna. Autor kriticky analyzuje naši tendenci spoléhat se na kauzalitu jako záruku kontinuity. Klade si však zásadní otázku: jak může cokoli z minulosti přetrvat, když k tomu musí být nejprve otevřen nový časový horizont „zde a nyní“? Tento prostor pro budoucí jsoucí nemůže pocházet z minulosti ani z přítomných následků, nýbrž musí odněkud přicházet. Esej poukazuje na to, že ve svém myšlení často považujeme budoucí za již dané, čímž fakticky rušíme povahu budoucnosti jako něčeho, co teprve nastává a co dosud není. Reflexe nás vybízí k tomu, abychom brali budoucnost vážně v její neukončenosti a nehotovosti. Zpochybňuje běžné pojetí příčinnosti a zaměřuje se na tajemství příchodu nového okamžiku, který je nezbytnou podmínkou pro jakékoli přetrvávání jsoucího v čase.
Jsoucí, pokud ještě není
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Jsoucí, pokud ještě není
Navykli jsme si počítat s tím, co teprve přichází, jako s alespoň v něčem jistým a pevným: když už tu něco nějak „jest“, určitě se z toho něco zachová, něco zůstane, něco přetrvá pouhou setrvačností, přinejmenším proto, že jako příčina bude nutně mít také nějaké následky. Možná, že z toho zůstane jen něco, ale takové „něco“ z toho určitě bude zase jsoucí. Už ve starém Řecku se někteří podivovali nad tím, že jsme (jako lidé) objevili tzv. příčinnost, kauzalitu. A přece to je vlastně velký problém, téměř by bylo možno říci, že to je velké tajemství, jak je možné, že něco z toho, co tu (bylo a) jest, tu bude „jsoucí“ i nadále. Vždyť k tomu, aby něco mohlo pozůstávat z toho, co tu už bylo a co tu jest, je nutně zapotřebí, aby vůbec to nějaké nové „tu“ bylo k dispozici, aby se tomu otevřelo, aby so dostavilo, aby přišlo. Ale odkud by mohlo přijít? Jistě nemůže přicházet z minulosti, nemůže pozůstávat jako stopa minulosti, a nemůže být ani následkem toho co aktuálně jest. A musí-li odněkud přicházet a přijít třeba jen ono „tu a nyní“, aby s otevřelo přetrvávání něčeho minulého, zdá se nám, že nějak musí odněkud přicházet a přijít právě i to, co má z minulosti a z aktuální přítomnosti jakoby přetrvat. A tak vlastně máme jakousi nepřekonatelnou tendenci považovat nějak za skutečné (a nějak jsoucí) i to, k čemu ještě nedošlo a co se ještě nestalo. A tím alespoň ve svém vědomí, ve svém myšlení budoucnost vlastně škrtnout, anebo ji alespoň nebrat dost vážně jako ještě nejsoucí, ještě nenastalou.
(Písek, 190101-3.)