Tento text se zabývá ontologickou podstatou události a zkoumá principy její vnitřní integrity. Autor si klade otázku, co transformuje jednotlivé složky v jednotný celek, a kritizuje běžné užívání pojmu událost u jevů, které postrádají vnitřní sjednocenost, jako jsou přírodní úkazy typu bouře či laviny. Klíčovým bodem je rozlišení mezi událostí „pravou“, jež disponuje vlastní vnitřní integritou, a událostí „nepravou“, která je sice skutečná, ale představuje spíše společenství či symbiózu než centrálně integrovaného jedince. Jako příklad je uveden les, jenž není organismem, nýbrž komplexním společenstvím samostatně integrovaných organismů. Text zdůrazňuje, že k vytvoření pravého celku je nezbytná aktivní spolupráce jeho vnitřně sjednocených složek, neboť mrtvé prvky nejsou schopny vytvořit skutečnou jednotu. Závěrem autor směřuje k fundamentální otázce po vlastním základu sjednocení pravého celku a povaze jeho vnitřní integrity, čímž otevírá prostor pro hlubší zkoumání strukturální jednoty v rámci bytí.
Sjednocenost (integrita) vnitřní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 2. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Sjednocenost (integrita) vnitřní
Máme-li právem mluvit o něčem jako o události, musíme se tázat, co z pouhých „složek“ (z nichž je událost „složena“, tj. poskládána) dělá událost jako celek. Protože však nejsme uvyklí náležitému pojmovému rozlišování, mluvíme často o události i tam, kde žádnou sjednocenost či integritu nemůžeme shledat (např. lavina, bouřka, déšť apod.) Proto musíme rozlišit, zda určitá událost je sama „vnitřně“ sjednocena, integrována, anebo zda to jsme jen my, kteří ji jako sjednocenou myšlenkově uchopujeme a jakousi „sjednocenost“ jí jen přisuzujeme (i když to ovšem nemůžeme relativizovat nebo degradovat jako pouhou subjektivitu ve smyslu zdánlivosti). Nezbytnost náležitého pojmového rozlišení ovšem vyžaduje další upřesnění: od události pravé musíme odlišit událost nepravou, ale nikoli zdánlivou, nýbrž ,skutečnou‘ Uveďme příklad: les nepochybně nějak vznikl, nějak „žije“ a uventuelně i nějak chátrá či odumírá. Tak vytváří jakousi událost v čase, ale není to událost centrálně integrovaná – zkrátka a dobře: les není živým organismem, ale symbiózou mnoha organismů. A symbióza není pouhým „sklem“, pouhou „složeninou“ či pouhým nahromaděním, pouhou hromadou těchto organismů, ale právě jejich společenstvím, které samo také „jakoby“ žije, ale není to život jednotlivého organismu, tedy jedince. Co však dělá jedince jedincem? Tedy právě celkem? Není to společenství pouhých ,složek‘, tedy pouhá složenina, sklad, nýbrž předpokládá to, že samy ty ,složky‘ jsou jakýmisi jedinci, kteří na sebe nejen reagují, ale dokáží navzájem spolupracovat způsobem, který by nebyl možný bez jejich „vnitřní“ sjednocenosti. Zdánlivá „integrita“ třeba takového lesa je založena na vnitřní sjednocenosti všech jednotlivých organismů, které ono společenství lesa aktivně vytvářejí. Mrtvé složky nemohou vytvořit žádný celek, ani pravý, ani nepravý. A tak se musíme tázat, jak dochází k sjednocení každého pravého celku, tj. co je vlastním základem jeho vnitřní integrity.
(Praha, 190226-1.)
[původně jako 100502-3. – až po „(např. lavina, bouřka, déšť apod.)“, později doplněno o zbytek – pozn. red.]