Tento text se zabývá kritickou reflexí přednášky Paula Ricoeura věnované vztahu mezi pamětí a identitou subjektu. Autor vychází z Ricoeurova tvrzení, že kontinuita existence a permanence já jsou zajištěny skrze paměť. Hlavním bodem diskuse je však problematizace tohoto vztahu: autor namítá, že paměť představuje aktivní výkon či akci, k níž je zapotřebí předem existujícího subjektu. Pokud má subjekt prostřednictvím paměti stvrzovat svou trvalost, musí již disponovat určitou formou bytí, která je na samotném aktu vzpomínání nezávislá. Text tak otevírá hlubší ontologické otázky týkající se povahy subjektivity, rozdílu mezi existencí a bytím a role paměti jakožto konstitutivního prvku lidské identity. Autor zpochybňuje, zda lze u subjektu hovořit o existenci v tradičním smyslu a jakou roli hraje paměť v samotném základu subjektivního bytí, pokud není nahlížena pouze jako vědomá aktivita, ale jako integrální součást bytí.