Tento text se zabývá vztahem mezi jazykem, dějinami a kolektivní pamětí. Autor argumentuje, že teprve díky řeči se události stávají skutečnými dějinami, neboť jazyková komunikace umožňuje vznik kolektivního vědomí. Klíčovým konceptem je sdílená paměť, která předchází paměti kolektivní a je založena na uvědomění si, že ostatní jedinci si pamatují podobné skutečnosti. Tato sdílená paměť, formovaná v kruzích blízkých osob, hraje zásadní roli v historickém vývoji. Text dále rozvíjí myšlenku, že historické procesy se neustále větví a vytvářejí různé tradice a jednoty, které mohou mít národní i nadnárodní charakter. Tyto částečné jednoty spolu interagují a vytvářejí komplexní proud tradic, jenž přesahuje původní hranice a umožňuje vznik širších společenských celků. Celkově práce zdůrazňuje, že lidské chápání minulosti je neoddělitelně spjato s komunikací a sociální blízkostí, což formuje dynamiku dějinného vývoje.
Dějiny a paměť
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Dějiny a paměť
Tam, kde je k dispozici řeč (jazyk), je vztah jednotlivců ke společné minulosti zřetelně významnější, důležitější než tam, kde tomu tak není. Vznik a další průběhy dění (dějů) se až díky řeči jako novému fenoménu mohou stát skutečnými dějinami. Asi teprve tam, kde byly ustaveny a jsou nadále udržovány děje spjaté s promlouváním a vzájemným jazykovým komunikováním, můžeme mluvit o skutečných dějinách a o skutečném kolektivním vědomí. A teprve tam můžeme také mluvit o kolektivní paměti či přesněji o paměti sdílené, která fenoménu paměti kolektivní nutně předchází. Paměť sdílená předpokládá ovšem zřetelné pochopení toho, že nejen já jako vědomý jedinec si něco pamatuji, ale že si něco, a do jisté míry něco stejného nebo podobného, pamatují také lidé kolem mne. A teprve tam, kde mohu některé z těchto okolních lidí považovat za blízké, může vznikat něco jako kolektivní či prostě ji společná paměť. Právě společná paměť má obrovský význam pro chod dějin, a není to význam snadno sledovatelný a pochopitelný, protože dějinný chod se významně odchyluje od chodu dějin sebe-chápajícího porozumění blízkosti až příbuznosti (třeba národní), takže se v rámci jednoho částečně sjednocovaného proudu „tradice“ vytváří odlišné tradice další, jiné (a třeba spolu nebo vedle jiných), a tedy se tak vytvářejí jakési částečné „jednoty“ vedle sebe (které navíc mohou komunikovat i přes hranice jednoty původně větší, takže mohou dosahovat efektivních jednot větších a širších (např. nadnárodních).
(Praha, 190331-1.)