Text zkoumá postavení filosofie v kontextu vědeckých teorií o Vesmíru, přičemž vychází z myšlenek Carla Sagana o astrofyzice jako nástroji sebeuvědomění Vesmíru a Lawrence Krausse o časově omezených možnostech pozorování kosmu. Hlavním argumentem je, že věda sama o sobě postrádá reflexivní nástroje k prověřování vlastních myšlenkových postupů a principů. Filosofie zde vystupuje jako nezbytný kritický korigent, bez něhož je proces poznání neúplný. Autor tvrdí, že má-li Vesmír dospět k pravému sebepoznání, musí k tomu využít vědu kriticky korigovanou filosofií. Tím se role filosofie stává kosmicky významnou. Zároveň text varuje před antropomorfním či hegeliánským omylem, který by Vesmíru automaticky přisuzoval schopnost sebeuvědomění jako inherentní vlastnost. Filosofie je tedy klíčová nejen pro interpretaci vědeckých dat, ale i pro udržení kritického odstupu od ontologických předpokladů o povaze Vesmíru a jeho vývoje směrem k vědomí.
Místo filosofie ve Vesmíru
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Místo filosofie ve Vesmíru
Podle Sagana je astrofyzika způsob, jak si Vesmír může (mohl) uvědomit sebe (analogie už u Hegela). A podle Krausse se to stalo v speciálním čase, který skončí tak rychlým zvětšováním Vesmíru, že vzdálenější galaxie už se budou oddalovat rychleji než rychlostí světla, takže už budou nepozorovatelné (a eventuelní astrofyzika by tak byla závislá jen na tom, co pozorovat lze). Filosofie je sice záležitostí myšlení, ale je vůči každému myšlení, vůči každé myšlence na výsost kritická. Co to však znamená v případě myšlenky Saganovy (nebo Kraussovy)? Kritičnost filosofie se nevztahuje jen na myšlenky jakožto myšlení (myšlenky myslící), ale nutně také na myšlenky toho či onoho, tedy na jejich témata (předměty, intencionální objekty). Je to jenom iluze vědce, má-li za to, že vědec filosofii nepotřebuje, že se jí nemusí řídit, ale že naopak se filosofie musí řídit vědou. Žádná věda nedisponuje náležitými (tj. také vědeckými) prostředky, jak kontrolovat a udržovat pod kontrolou svůj vlastní způsob myšlení, své myšlenkové postupy a zejména své ,principy‘. Filosofie to však musí stále znovu podnikat, a to nejen v případě věd, ale také v případě svém. Z toho právě vyplývá, že Vesmír potřebuje jemnější, ale i důkladnější nástroje, jak si uvědomovat sebe, ale že k tomu nutně potřebuje také a zejména filosofii. Zjednodušeně řečeno: pokud je vůbec Vesmír schopen něčeho takového jak sebeuvědomění, nestačí mu (a nemůže stačit) věda, ale musí si k tomu použít vědu kriticky prověřovanou filosofií. Takže je-li cílem vesmírného vývoje dospět k sebeuvědomění a sebepoznání, ukazuje se, že bez filosofie to nejde a nepůjde. A tak by se místo a postavení filosofie ve Vesmíru ukázalo přímo jako kosmické. (Ovšem tady je zároveň zapotřebí upozornit na velkou chybu v podobných úvahách, totiž v mylném předpokladu, že Vesmír jako takový je něčeho takového vůbec schopen: to by byl pozůstatek Hegelovy myšlenky, že na počátku je Absolutní Duch, který je takového sebeuvědomění schopen ex definitione.)
(Písek, 190606-1.)