Text podrobuje kritice Badiouovu ontologickou koncepci „mnohosti bez jednoty“ a označuje ji za myšlenkově nedomyšlenou. Autor argumentuje, že každá mnohost musí být vždy mnohostí něčeho konkrétního, v tomto případě primordiálních událostí. Bez procesu sjednocování těchto prvků do pseudo-celků či skutečných celků zůstává mnohost v pouhém stavu virtuality, který postrádá skutečné bytí. Skutečné bytí je v tomto pojetí spjato výhradně s pravými celky, například živými organismy, které své bytí aktivně vykonávají jako událostné dění. Klíčovým momentem přechodu od virtuální mnohosti k reálné skutečnosti je ustavení subjektu prostřednictvím samotného dění. Právě díky subjektu se primordiální dění dokáže vztahovat k vnějšku a transformovat se ve vnitřně sjednocenou, pravou událost. Bytí tudíž nemůže existovat jako pouhá rozptýlená mnohost, nýbrž vyžaduje aktivní proces sjednocování a subjektivitu, bez nichž zůstává pouze nicotností.
Bytí jako ,mnohost bez jednoty‘
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Bytí jako ,mnohost bez jednoty‘
Myšlenka Badiouova je nedomyšlená. Mnohost by musela být mnohostí „něčeho“, nějakých – řekněme – mini-částic (přičemž dobře víme, že mini-částice lze myslit jen jako mini-události, tedy jako primordiální události). A tam, kde není žádné jednoty, tj. žádného sjednocování mini-částic ve větší částice jako do vyššího ,celku‘, tam zůstává právě jen ta mnohost (původní?). Každý další vývoj je možný jen díky navazování některých mini-částic na jiné, a tak díky vytváření pseudo-celků, polocelků a skutečných celků, tedy opuštění „stavu mnohosti bez jednoty“, který by pak byl omezen na nějaké zbytky původního „bytí“ mini-částic. Pokud ovšem – jako my – máme za to, že o bytí naopak můžeme mluvit jen u pravých celků (např. živých celků), pokud je zapotřebí bytí vykonávat jako událostné dění, pak mnohost bez jednoty je eo ipso také mnohostí bez bytí. A tedy nicotností, nebo snad virtualitou. Přechod virtuality do skutečnosti (do bytí) je přechodem z něčeho, co se děje bez vztahu k „vnějšku“ (a tedy co se ,děje‘ jakoby bez vnějšku, bez okolí), k něčemu, co se už dokáže vztahovat k něčemu mimo sebe. A k tomu je nutně zapotřebí subjektu, který za tím cílem musí být ustaven, vytvořen děním samým; a díky tomuto děním ustavenému subjektu se toto ještě primordiální a možná virtuální dění stává skutečným událostným děním, pravou, vnitřně sjednocenou událostí.
(Písek, 190606-2.)