Text se zabývá problematikou smyslu a kritizuje běžnou tendenci chápat jej jako vnějškově daný, celkový úhrn věcí. Autor argumentuje, že skutečný smysl je neoddělitelným aspektem lidské aktivity a tvůrčích činů. Tento proces smyslotvorby vychází zdola, z konkrétních projevů života, a teprve následně může být validován na vyšších úrovních abstrakce či celistvosti. Život je zde představen jako ústřední sféra, v níž se smysl utváří, přičemž nejde o pouhý výsledek astronomických či planetárních podmínek. Naopak, život představuje radikální novost – oživení dosud neživé hmoty, která smysl neznala. Smysl tedy není statickou daností, ale dynamickým procesem, který vyžaduje aktivní účast a neustálé potvrzování skrze činy. Úvaha zdůrazňuje, že pochopení smyslu vyžaduje posun od pasivního přijímání celků k aktivnímu nahlížení procesů, které život a jeho významy v každém okamžiku nově ustavují. Tento přístup odmítá determinismus a klade důraz na ontologickou jedinečnost života jakožto zdroje veškerého smyslu.