Tento text z roku 1962 se zabývá fundamentálním protikladem mezi entropií a negentropií v rámci fungování vesmíru. Autor zkoumá vztah mezi tendencí k chaosu a protichůdnou tendencí k uspořádanosti a komplexnímu vývoji. Ačkoliv vědecká komunita tehdy i dnes často vnímá snižování entropie pouze jako lokální anomálii v rámci převládajícího entropického rozpadu, text předkládá odvážnou hypotézu. Tvrdí, že negentropie je ve skutečnosti primárním a nejvýznamnějším procesem v univerzu, který tvoří nezbytný základ veškerého evolučního vývoje. Entropické procesy jsou v tomto pojetí chápány jako pouhý nástroj, který slouží vyššímu účelu negentropického vzestupu a organizace hmoty. Úvaha směřuje k formulaci teorie, v níž je kreativní a organizující síla vesmíru nadřazena jeho tepelné smrti či postupnému rozkladu. Tento perspektivní obrat klade důraz na dynamiku a strukturální růst jako na definující charakteristiku bytí, čímž zpochybňuje tradiční vědecký skepticismus ohledně univerzálnosti negentropických jevů.