Tento text z roku 1967 kriticky zkoumá podstatu lidské existence ve vztahu k dějinám, přírodě a pravdě. Autor odmítá naivní představu člověka jako výhradního strůjce sebe sama a zdůrazňuje, že člověk je spíše spolutvůrcem své bytosti. Dějiny nejsou chápány pouze jako výsledek lidské aktivity, ale jako prostor, který lidské konání přesahuje a udílí mu smysl i hodnocení. Klíčovým prvkem úvahy je pojetí pravdy, která není lidským produktem či funkcí, nýbrž autonomní silou. Právě ve světle pravdy se lidské dějiny a člověk stávají tím, čím skutečně jsou. Autor vyvozuje, že člověk se stává plně lidským teprve skrze komunikaci s pravdou, nikoli pouhou interakcí s přírodou či světem daností. Tento proces, ztotožněný s logem, představuje zásadní okamžik, kdy se člověk vymaňuje z pout pouhé přírodnosti a vstupuje do sféry dějinnosti a autentického lidství. Pravda je zde vnímána jako konstitutivní princip, jemuž je člověk podřízen a z něhož čerpá svou pravou podstatu.
[Člověk, dějiny, příroda a pravda]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1967
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Člověk, dějiny, příroda a pravda]
30. 6. 67
Představa, že člověk je sám svým tvůrcem, je značně naivní a pro důsledné myšlení neudržitelná. Člověk nepochybně je schopen na sobě pracovat, spolupracovat – je svým spolutvůrcem, podílí se na sobě jako na výsledku také svého přičinění. Ale tím se jeho existence nevyčerpává. A nejde pouze o jednotlivé, konkrétní lidské individuum, ale o člověka vůbec, o lidstvo, o lidské dějiny. A také nejde pouze o setrvačnosti nižší úrovně, o tzv. přírodu, která by se spoluprosazovala v lidských dějinách. Dějiny nemohou neprocházet médiem lidské aktivity, ale nejsou pouhým jejím výsledkem, rezultátem, produktem. Dějiny v určitém momentu přesahují lidskou aktivitu – totiž tam, kde jí propůjčují její dějinnou podobu, její dějinnost, ale i její dějinný význam, tj. kde jsou hodnocením, soudem nad touto aktivitou. Neboť uprostřed dějin se děje nejen lidská aktivita, nýbrž také, a dokonce především pravda. Lidská činnost a člověk vůbec, lidské dějiny jsou tím, čím jsou, teprve ve světle pravdy; teprve skrze pravdu se stávají tím, čím vskutku jsou. Člověk se stává člověkem teprve v komunikaci s pravdou, nejen tedy v komunikaci s přírodou, nebo dokonce jen se světem daností. Pravda však není výtvorem, produktem ani funkcí člověka; spíše naopak je člověk funkcí a výtvorem pravdy. Místem, kde se člověk loučí s pouhou přírodností, je právě počátek jeho komunikace s pravdou, tj. logos.
### 670630