Tento text z července 1967 analyzuje fenomén kýče v kontextu víry a atheismu. Autor vychází z paralely, v níž moderní válku připodobňuje ke kýčovité verzi souboje, a sleduje, jak se autentické ideové střetnutí proměňuje v kýč ideologický. Hlavní pozornost je věnována mechanismu, skrze který se víra mění v kýč: děje se tak v momentě, kdy se víra etabluje jako rigidní systém dogmat a liturgických úkonů. Takový systém pak neslouží jako východisko k transcendenci, ale naopak stanovuje nepřekročitelné meze, čímž víra ztrácí svou legitimitu a opravdovost. Podobnému riziku čelí i atheismus, který do kýčovité podoby upadá tehdy, pokud se omezuje na vehementní popírání teistických soustav. Autor dovozuje, že atheismus získává svou pravou hodnotu a šanci na hlubší poznání teprve ve chvíli, kdy se z této pasti ideologického kýče vymaní a pozvedne se k vlastní, neomezené reflexi skutečnosti, která překračuje pouhou negaci náboženských forem.