Tento text se zabývá vztahem mezi sebepochopením a seberealizací člověka jakožto vědomě jednající bytosti. Autor tvrdí, že veškeré lidské konání je formou artikulace vlastního sebepojetí, přičemž za autenticky lidskou považuje pouze takovou praxi, která je vědomě rozvrhována jako vlastní projekt. Člověk se tedy stává člověkem právě v té míře, v níž je schopen sám sebe realizovat skrze tento projekt. Tato seberealizace však není libovolná, ale musí respektovat strukturu skutečnosti, kterou si člověk utváří jako svůj „vlastní svět“ neboli osvětí. Zásadním motivem textu je myšlenka, že člověk se uskutečňuje pouze skrze sebepřesahování (transcendenci) směrem k budoucnosti. Lidský pobyt na světě je tak definován neustálou strukturální proměnou a orientací na to, co ještě není, ale co má být. Hejdánek zde klade důraz na dynamickou povahu lidství, která spočívá v aktivním utváření budoucího smyslu existence v rámci daného světa.
[Sebepochopení a seberealizace člověka]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 1967
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Sebepochopení a seberealizace člověka]
(neděle) 16. 7. 67
Člověk se pokouší svou situaci nějak artikulovat. Všechno, co člověk dělá, znamená (je) jeho seberealizaci nebo artikulaci jeho sebepochopení. Je součástí lidského sebepochopení, že za autentičtější seberealizaci považuje buď tu, která neprochází sebepochopením, anebo naopak tu, která je sebepochopením ovlivňována až koncipována (a řízena). Ale pouze taková praxe, která je vědomě rozvrhována, je důstojná člověka; proto také člověk musí nějak rozvrhovat i své lidství, svou lidskost. Člověk je člověk právě do té míry, do jaké je schopen sám sebe realizovat jako svůj vlastní projekt. Ale takový projekt ovšem nemůže být libovolný, nýbrž musí respektovat řadu skutečností a vrstev skutečnosti, bez nichž je seberealizace člověka jako člověka právě tak málo možná jako bez prostředkujícího sebevědomí a sebeprojektu. Tuto skutečnost a její vrstvení, její strukturování koncipuje člověk rovněž jako součást své seberealizace; koncipuje ji jako svůj svět. Vykročení z tohoto „vlastního světa“, resp. „osvětí“ je možné jen jako revize struktury seberealizace člověka v tomto osvětí, tj. jako strukturální proměna jeho pobytu na světě. Pobyt na světě se však realizuje právě jen jako změna struktury pobytu; jinými slovy: člověk se uskutečňuje pouze přesahováním sebe sama. Člověk žije z nového, a tedy z budoucnosti. Osvětím člověka není tedy jenom to, co je dáno, co je, ale také to, co ještě není, co teprve bude, co se má stát, co má být.
### 670716