This text examines the nature of the whole as a dynamic and temporally extended phenomenon. The author critiques traditional metaphysical concepts that mistakenly equate identity with immutability. A whole is not a mere sum of its parts; instead, parts find their shared identity within the unity they create together. A central theme is temporality, as a whole is not present all at once but unfolds over time as an event with a beginning, duration, and end. Despite macroscopic impressions of stability, the persistence of a whole results from active internal effort and dynamics rather than mere inertia. This principle is reflected in modern science, where even supposedly immutable atoms are revealed to have intense internal lives. The author emphasizes that the only true duration in the universe is based on the internal continuity of changing wholes. The work calls for a linguistic and philosophical critique of our perception of time and reality, prioritizing the event-like character of existence over a static conception of matter.
Celek
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Celek
Celek není „složen“ z částí, ale části nacházejí v celku, který vytvářejí, svou společnou totožnost. Navzájem se od sebe sice liší, ale v onom celku mají svou jednotu. Identita celku proto není založena na některé z částí, nýbrž na všech dohromady. Celek také není a ani nemůže být celý najednou tady a teď, ale je celkem „rozloženým“ v čase. (To slovo je nevhodné, protože „rozložený“ celek přestává být celkem; to jen svědčí o tom, že neužíváme správně a odpovědně svého jazyka. V jiných jazycích to není lepší. Bergson přesvědčivě ukázal, jak nám chybí výrazy pro časovost, takže si vypomáháme termíny, jež jsou vhodné pro prostor. Toto je typická ukázka: událost nebo děj mají nějakou „délku“ či „rozlohu“, „rozprostraněnost“ v čase.) Proto také různé jeho nesoučasné „části“ musí tvořit trvající celek a najít v něm svou jednotu, svou totožnost (identitu). Tradiční (tv. „metafyzická“) filosofie měla za to, že jednotu, totožnost celku umožňuje a zakládá ta jeho část (složka), která se nemění. Tento málo důmyslný předsudek však přetrvává dodnes v té podobě, že máme za to, jako by se to, co se mění, vlastně neměnilo (nebo jako by se to, co se vyvíjí, nevyvíjelo). Chyba je v tom, že totožnost zaměňujeme s neměnností. V celku, který představuje vnitřně sjednocený „kus“ událostného dění, tj. je událostí, která má počátek, průběh a konec, ale je to jedna událost, se mění vše. Jsou tu jen nápadné rozdíly, protože některé změny probíhají poměrně rychle a proto zjevně, jiné probíhají na povrchu velmi pomalu nebo mají cyklicky návratnou nebo sebeobnovnou podobu – ale to všechno jsolu jen naše makroskopické dojmy. Ve „skutečnosti“ (jak nám ukazuje dnešní věda, kterou sice musíme brát vážně, ale s nezbytnou filosofickou kritičností) všeho trvání, vší zdánmlivé neměnnosti se dosahuje obrovským „úsilím“, a není to v žádném případě pouhou setrvačností neměnných „složek“ dění. Vposledu platí, že jediná trvalost, jediné opravdové trvání ve vesmíru, v němž žijeme, je založeno na trvání uvnitř – zejména časově uvnitř – proměnlivých celků. To, čemu kdysi Řekové dali jméno „atom“ a o čem jsme donedávna měli za to, že se nemění, je celek s nesmírně rychlým „vnitřním životem“. A jdeme-li k menším částicím, nerozlišíme je od „dění“.
(Berlín, 930227–2)