This paper critically reflects on Whitehead's perspective on the limitations of language and his definition of philosophy as an attempt to express the infinity of the universe through finite terms. The author argues that Whitehead underestimated the dynamic nature of "worlds of language", which are grounded in Logos and capable of continuous cultivation. Contrary to Whitehead's skepticism, the text asserts that language and speech can effectively capture the vast diversity of reality, provided they are not constrained by an objectifying, "geometric" mode of thought. The limits of language are never final, as language is inherently capable of giving voice to any event or being. The author proposes a correction to Whitehead's stance: the world of language itself constitutes a new type of order that transcends the triviality of previous structures by uniquely incorporating pre-linguistic reality. Thus, language is not a hindrance but a powerful tool for expressing the richness of a universe that constantly evolves beyond existing theories of order.
Svět jazyka a svět věcí / Whitehead a meze jazyka / Jazyk a svět
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 10. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Svět jazyka a svět věcí / Whitehead a meze jazyka / Jazyk a svět
Whitehead silně podceňuje možnosti jazyka: filosofie je pro něj „pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka“ (MD 18). Tady nedomyslel svou vlastní pozici, když je na druhé straně přesvědčen o tom, že každý řád (uspořádanost) končí v trivialitě, aby „svěžest“ mohla startovat s novým řádem a v novém řádu. „Jazyk“ je vlastně především také „světem jazyka“, a takových „světů jazyka“ je mnoho. Některé jsou lepší a některé jsou horší, ale všechny je možno vylepšovat, „pěstovat“, kultivovat. Je to možné díky tomu, že jsou všechny zakotveny v „řeči“ (= LOGU), která je jim společným předpokladem a základem. A nejen řeč, ale také většina jazyků dovedou vystihovat obrovskou rozmanitost reálného světa pozoruhodně mocně a výstižně. Vyslovovat se znamená vlastně dávat slovo skutečnostem, a to nejenom vnitrosvětným, resp. předmětným. Nejen svět řeči, ale i svět jazyka je připraven přivést k slovu vše a cokoliv, s čím je možno se setkat ve světě věcí, bytostí a událostí. Případné meze jazyka nejsou nikdy definitivní, jazyk sám sebe nikdy neomezuje. Problém není v jazyku ani v řeči, nýbrž ve způsobu myšlení. Zde cítím nutnost a povinnost Whiteheada korigovat. Filosofie až dosud byla pokusem postihnout obrovskou rozmanitost (raději než nekonečnost) světa zpředmětňujícím způsobem („geometrickým myšlením“, tak by to řekl Pascal). Možnosti jazyka a jazyků jdou však daleko za tyto meze a nad ně. S Whiteheadem řečeno: vyvíjí-li se náš vesmír k trivialitě (a spěje-li k „zániku“), klade se zároveň (a de facto už dlouho) základ „pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální“ (MD 49). Mohli bychom poukázat na to, že sám svět jazyka (jazyků, nikoliv LOGU) je přece tím novým typem řádu, novým světem, který do sebe specifickým způsobem „pojímá“ svět nejazykových, předjazykových skutečností.
(Praha, 931004–1.)