This text examines the ontological distinction between a word, understood as a sign, and a concept. The author argues that a word stripped of its meaning becomes a mere sign, which does not demonstrate or grasp anything on its own, but only designates based on the user's intent. In contrast, a concept is defined as an active act of grasping or conceiving that is inseparable from the thinking subject. While a sign can persist through time as an external trace, such as a group of sounds or letters, even without being actively used, a concept ceases to exist entirely without the ongoing mental activity of the subject. The abstract emphasizes that a concept is not a static entity but a dynamic activity that leaves no external trace unless it is subsequently encoded or expressed in language. Ultimately, the text highlights the fundamental difference between the objective, external nature of signs and the subjective, processual nature of concepts, stressing the concept's absolute dependence on the conscious act of grasping and the subject's activity.
Pojem a slovo
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 4. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Pojem a slovo
Slovo, které je zbaveno významu, se stává pouhým znakem. Znak sám nic neukazuje, nic také neuchopuje (aby to mohl ukázat), znak pouze něco označuje. A způsob označení je záležitostí toho, kdo označuje nebo označil. Proto také znak sám, vyňatý ze způsobu svého použití, není schopen nic označovat a vlastně přestává být znakem (nemůže být legitimně za znak považován, leč snad hypoteticky, když nevíme, jde-li o nějaké jeho použití v jazyce či nikoliv). Naproti tomu pojem sám něco pojímá, uchvacuje, chytá a podržuje ve své moci, a proto nemůže také zůstat něčím mimo toto uchvacování a pojímání. Pojímat však může je subjekt pojímající, žádné uchopení není možné bez toho, kdo uchopuje. Zatímco znak, zbavený jakéhokoli vztahu k označovanému, přestává být znakem, ale zůstává třeba skupinou hlásek nebo písmen, pojem, zbavený vztahu k pojatému, nejen přestává být pojmem, ale přestává vůbec „být“ něčím, neboť celý jeho vztah k pojatému je plně a úplně závislý na subjektu pojímajícím, tj. na jeho myšlenkové aktivitě, na jeho aktivním pojímání. Zatímco tedy slovo ve své předmětné(vnější) podobě zůstává v čase relativně nezměněno jako stopa čehosi, k čemu došlo v minulosti, po aktivním užití pojmu k pojímání něčeho pojímaného po sobě žádné vnější stopy nezanechává, pokud není nějak zašifrováno, vysloveno, zapsáno apod.
(Písek, 160427-1.)