Tento text analyzuje ontologický status pojmu jako nástroje lidského myšlení. Autor argumentuje, že pojmy nemají samostatnou existenci vnějšího světa, ale jsou integrální součástí subjektivní myšlenkové aktivity. Přístup k nim je možný pouze skrze reflexi vlastního myšlení. Text rozlišuje mezi „pojmem pojímajícím“, který je aktivním výkonem subjektu, a „pojmem pojatým“, jenž představuje abstraktní konstrukt, jako jsou například geometrické útvary. Zatímco tyto konstrukty vykazují jistou stálost a identitu v čase, nesmí být zaměňovány s reálnými jsoucny. Autor navrhuje terminologické zpřesnění: pojem by měl označovat výhradně vnitřní aktivitu myšlení, nikoliv předmět, k němuž se tato aktivita vztahuje. Na příkladu trojúhelníka ilustruje, že vlastnosti myšleného objektu nelze připisovat pojmu samotnému. Studie tak přispívá k filosofické diskuzi o vztahu mezi myšlením, jeho prostředky a ideálními objekty, přičemž zdůrazňuje procesuální charakter pojmového uchopování světa.
Pojem jako prostředek uchopování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 4. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Pojem jako prostředek uchopování
Pojem nemá žádnou samostatnou a svébytnou „jsoucnost“, samostatné „bytí“, ale je záležitostí vnitřního uspořádávání myšlení jako subjektivní aktivity. Proto také je velmi nesnadné vůbec něco o pojmu (či pojmech) pravdivě prohlásit, neboť k pojmům jakožto součásti myšlenkových aktů nemáme jiného přístupu leč v reflexi svého myšlení (a protože samo myšlení je plno reflexí a reflektovanosti, tedy v reflexi svých reflexí). Jinak řečeno, pojmy pojímající nemají žádné samostatnosti, ale jsou součástí našeho aktivního myšlení a mínění, našich myšlenkových aktů. A jako tyto součásti našich myšlenkových aktů nemohou být popisovány předmětně, nejsou to předměty. Naproti tomu to, co je těmito myšlenkovými prostředky pojímáno, jistou relativní samostatnost či svébytnost má – má přinejmenším jakousi svou specifickou „setrvačnost“, s jakou může být pojímáno znovu a znovu, a to jakoby neměnně. Nejlépe se to ukazuje v případě geometrických nebo obecně matematických předmětů (objektů) jako jsou rovinné nebo třírozměrné obrazce, které jednou určitě a přesně míněny (myšleny) mohou být znovu míněny (myšleny) ještě po staletích a tisíciletích, a to jako naprosto totožné (za určitých podmínek ovšem). Zajisté nejde o žádná skutečná „jsoucna“, která bychom mohli najít někde ve světě, v němž žijeme, tak abychom mohli ukázat: ano, zde jsou! Navzdory tomu však tyto pouze míněné „předměty“ („objekty“) musíme v jiném smyslu do svého života nějak zapojovat, i když nikoliv jako předmětná (a reálná) jsoucna. A tak musíme uzavřít, že pojem pojímající je součástí našeho světa jakožto náš (subjektivní) výkon, pojem pojatý je více méně abstraktní (pouze míněný) „konstrukt“, k němuž se můžeme vždy znovu vracet (nebo který můžeme „nechat být“, protože nám už k ničemu není užitečný). A tak bude vhodné nemluvit v obou případech o pojmu, ale pojem sám vyhradit aktivitě našeho myšlení, tedy čemusi „vnitřnímu“, zatímco o číslech, obrazcích a útvarech matematických bychom neměli mluvit jako o pojmech, máme-li na mysli ony útvary samy. Zatímco čtyřúhelník má čtyři úhly, čtyři strany a další vlastnosti, pojem trojúhelníka tyto vlastnosti nemá. – Ale bude asi těžké změnit zaběhané zvyklosti – ostatně jako vždy.
(Písek, 160427-2.)