This text explores the concept of objectivity as a real property of things, while asserting that it represents only one facet of reality. The author argues that objectifying thought is not flawed because it constructs falsehoods, but because it reduces complex realities to their objective aspects. In doing so, it neglects the equally significant non-objective and unobjectifiable dimensions of existence. The document criticizes the uncritical use of the term "object" for anything that is the target of intentional focus, which leads to the common error of assuming that all such targets are inherently objective. When a reality lacks an objective side entirely—referred to as pure non-objectivity—it is frequently misinterpreted as a mere subjective impression. However, the author notes that mathematical and geometric entities challenge this reduction to subjectivity. The primary aim is to highlight the necessity of recognizing the non-objective dimension of reality without relegating it to mere appearance. This requires a philosophical shift beyond traditional objectifying thought to embrace the full complexity of being.
Předmětnost jako jedna stránka skutečnosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 5. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Předmětnost jako jedna stránka skutečnosti
Předmětnost je nepochybně skutečná vlastnost „věcí“, tj. skutečností, které mají jakousi samostatnost či svébytnost ve vztahu k jiným „věcem“. Nejde tedy o žádnou zdánlivost, o záležitost pouhého jevení (jevovost). Zpředmětňující myšlení tedy není vadné v tom, že by ukazovalo (konstruovalo, předstíralo) něco neskutečného, nýbrž v tom, že skutečnosti, které ukazuje resp. o jejichž myšlenkové uchopení usiluje, na onu „předmětnost“ redukuje, tj. že je zbavuje jejich neméně skutečné druhé, odlišné stránky, totiž té nepředmětné a nezpředmětnitelné, že tuto druhou, ale neméně významnou jejich stránku blokuje a zanedbává. Dokladem toho, že tak činí nevědomky, tj. vlastně nekriticky a nakontrolovaně, je běžné užití slova „předmět“ (a slov příbuzných, předmětnost apod.): jako „předmět“ našeho myšlenkového směřování označujeme s nekontrolovanou samozřejmostí i to, co je ve skutečnosti nezpředmětnitelné, tj. co jako „předmět“ zaměřeno či míněno být nemůže. Právě to vede k onomu běžnému omylu, že to, co zaměříme jako cíl svého mínění, už jen proto považujeme za předmět (či něco předmětného). A naší pozornosti to obvykle uniká prostě proto, že v naprosté většině případů ono intencionálně zaměřené má obojí stránku, takže ke zřejmému omylu (zřejmému každému, kdo zůstává v tradici běžného zpředmětňujícího myšlení) dochází pouze tam, kde příslušnému „předmětu“ (údajnému, tj. pouze cíli našeho zaměření) ona předmětná stránku zcela chybí, tedy v případě tzv. ryzí nepředmětnosti. A v takovém případě, pokud není okamžitě vyslovena zásadní pochybnost o skutečnosti („reálnosti“) onoho „předmětu“, interpretuje se tato „skutečnost“ jako pseudoskutečnost subjektivního charakteru, tj. jako pouhý subjektivní dojem. (Tento přístup má ovšem své již dávno rozpoznané meze zejména v případě geometrických obrazců a vůbec čísel, jejichž charakter vlastně ani nedovoluje je považovat za pouhé subjektivní dojmy.)
(Písek, 160522-1.)