Tento text se zaměřuje na kritickou analýzu Hegelova pojetí negativity a nepředmětnosti, jak je představeno v předmluvě k jeho stěžejnímu dílu Fenomenologie ducha. Hegel interpretuje neskutečno a ne-jsoucno jako „nesmírnou moc záporna“, kterou v podstatě ztotožňuje se smrtí. Život ducha pak definuje skrze jeho schopnost pohlédnout této smrti do tváře a prodlévat u ní, čímž se záporno skrze subjektivitu mění v bytí. Autor textu však v tomto dialektickém přístupu spatřuje zásadní a bytostný nedostatek. Kritizuje Hegelovu tendenci vnímat „neskutečno samo“ jako vnější hrozbu nebo prázdnotu, proti níž se subjekt musí aktivně vymezovat a v níž se musí udržovat skrze určitý odpor či vnitřní vzpouru. Podle autora tato koncepce negativitu neoprávněně redukuje na pouhý zápor jsoucnosti, čímž deformuje vztah subjektu k nepředmětným aspektům skutečnosti a vytváří konflikt mezi duchem a nicotou. Reflexe tak vybízí k přehodnocení povahy ne-jsoucna mimo rámec tradičního hegelovského boje se zápornem.