Text se zabývá Patočkovou filosofickou terminologií, konkrétně rozlišením mezi „odemčeností“ a „otevřeností“ v kontextu hledání pravdy a porozumění skutečnosti. Autor interpretuje tento proces jako dvoufázový přístup k myšlence a jejímu vyjádření. První fáze, odemčenost, představuje schopnost vidět věci tak, jak se samy ukazují, bez zkreslení tradicí či jazykem, což odpovídá přesnému rozpoznání předmětné stránky světa a správnému čtení textu. Druhá, rozhodující fáze, označená jako otevřenost, však není z první fáze přímo odvoditelná. Zahrnuje vztah ke světu jako celku a k „pravým skutečnostem“. Klíčovým prvkem otevřenosti je vnímavost vůči nepředmětné stránce reality a vůči ryzí nepředmětnosti samotné. Autor zdůrazňuje, že pouhá věcná správnost k opravdovému porozumění nestačí; je nezbytný aktivní krok směrem k platnosti pravdy v konkrétním kontextu a k celistvému nahlédnutí bytí, které přesahuje pouhou objektivitu.
Otevřenost a odemčenost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Otevřenost a odemčenost
Patočka asi jako první uvedl do české filosofické terminologie tato dvě slova, odemčenost (jako „možnost získat aktivně pravdu o jsoucnu“) a otevřenost jako další, rozhodující krok (zájmu) směrem ke skutečnosti pravdy (srv. 6006, str. 160 a kolem). Aniž bychom ztráceli čas formulováním kritické distance od pojetí pravdy jako „otevření jsoucna v jeho bytí“, přijímáme myšlenku dvojí fáze přístupu k myšlence (a jejímu vyslovení). Možná, že by to bylo možno reinterpretovat asi takto: první fáze porozumění se týká správného přečtení, tj. co nejpřesnějšího rozpoznání „myšleného“ na základě předloženého textu; ale toto správné přečtení ještě není opravdovým porozuměním, pokud není „zavedeno“ pod platnost toho, co je v dané souvislosti „tím pravým“ (tj. co je „pravdou“ do určité situace, do určitého situačního kontextu). V mé ještě dál pokračující interpretaci by to vedlo k následujícímu pojetí: nenechat se svést jazykem, tradicí, zvyklostmi, svědectvími druhých lidí atd., ale vidět, slyšet atd. vše co nejvíc tak, jak se to samo ukazuje, tj. jak se to „vskutku“ vnějšímu pozorovateli „dává“, znamená být otevřen „věcem, jak jsou“. Ale to nikdy není vše, celá skutečnost ani jednotlivé skutečnost vcelku. Krom této odemčenosti, která nezkresluje, nefalšuje, nekamufluje předmětnou stránku věcí a světa, je nezbytný další krok, který není nikterak odvoditelný z oné „odemčenosti“ ani na ni převoditelný, z ní vysvětlitelný či objasnitelný. A tímto dalším krokem je „otevřenost“, a to jednak otevřenost vůči světu vcelku, jakož i vůči „pravým skutečnostem“ (pravým jsoucnům) vcelku, jednak otevřenost nejen vůči nepředmětné stránce skutečnosti resp. jednotlivých skutečností, ale vůči nepředmětnosti samé, vůči „ryzí“, „čisté“ nepředmětnosti.
(Písek, 150220-1.)