This text provides a critical reflection on Hegel's concept of the subject and "the negative" within the context of modern thought. Hegel views the Absolute Spirit as an originally unified substance that alienates itself through the power of negativity and separation to eventually return to itself as a conscious entity. The author contrasts this classical concept with an alternative perspective where the idea of Absolute Spirit is replaced by a multiplicity of paths toward individual unities and new beginnings. In this view, the negative is not seen as an absolute power causing separation, but as an auxiliary tool for clearing the way for change and movement. Drawing inspiration from Plato's Timaeus and finding parallels in modern theoretical physics—specifically the concept of the physical vacuum—the text suggests that primary reality consists of mutability and virtual potential. Whereas Hegel starts from the givenness of the subject, this approach emphasizes a "liquid nothingness" that acts as a source of constant becoming and new possibilities.
Subjekt a „záporno“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt a „záporno“
Zatímco Hegel (z doby „Fenomenologie ducha“) je přesvědčen, že subjekt (absolutní Duch) je původně v sobě jednotný a že teprve „nesmírná moc záporna“, jinak taky moc „činnosti rozlučovací“, „oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci“ vyvolá ono „odloučení“, díky kterému je subjekt (absolutní Duch) schopen „klást“ (setzen, Satz) před sebe své „ne-Já“, totiž zprvu přírodu a pak dějiny, aby se pak vposledu mohl k sobě vrátit už ne pouze jako „an sich“, nýbrž také a především jako „für sich“, můžeme proti tomu postavit jiný koncept. Absolutní Duch, tj. už myšlenka na něj, je nám dnes stále vzdálenější a cizejší; a ještě vzdálenější nám je myšlenka na původní jednotu „všeho“ – rozumí se původní pozitivní, původně „kladenou“ či „položenou“ integritu, uchopitelnou jako „pravá skutečnost“ (ve smyslu obnoveného konceptu platónské „ideje“). Cesta k „jednotě“ je multiplicitní, je „mnohá“, je to množství cest k jednotlivým „jednotám“, a jen některé z nich se „osvědčují“, tj. mohou být jednak opakovány, jednak využity k něčemu novému, ke krokům „dál a výš“, tedy k novým cestám – a to znamená k novým „počátkům“. A v této souvislosti, v tomto kontextu se „záporno“ jeví nikoli jako „původní“, nýbrž jako pomocné, jako nástroj k uvolnění cest „dál a výš“ a vůbec k stále novým počátkům takových cest. Zatímco tedy Hegel vychází ze „subjektu“ (absolutního Subjektu) jako z něčeho, co je tu, něčeho „daného“, postaveného, položeného (positum), a k zápornu, k „neskutečnu samému“ se dostává mocí „odloučení“ (kterou charakterizuje jako „nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moc“), a subjektu (neabsolutnímu!?) ponechává jen heroický „život ducha“, který „umí vydržeti smrt a v ní se udržeti“, můžeme vše vidět docela jinak. „Záporno“ je sice jakoby počátkem všeho (nemusí být „kladeno“ – není kým!), ale je neudržitelné, protože ještě základnější, „primární“ skutečností je proměnlivost (něco jako ono „tekuté nic“, „nejsoucí pohyb“ či „změna bez podkladu“, „bez substrátu“, jak ji předpokládá Platónův Timaios). Dnes jsou z „vědců“ nejblíž tomuto pojetí teoretičtí fyzikové, uvažující o „fyzikálním vakuu“, které je sice „ničím“, tj. nepřítomností čehokoli „skutečného“, ale zároveň je něčím mnohem víc, obrovským množství neskutečných, protože „jen“ virtuálních částic a kvant.
(Písek, 150221-4.)