This paper examines Hegel's definition of truth as its own movement, as presented in the Phenomenology of Spirit. The author interprets truth as a subject rather than a substance, situating it within the framework of 'pure non-objectivity.' A key part of the analysis involves a critique of Jan Patočka's Czech translation, specifically the phrase 'an ihr selbst,' which the author reinterprets as truth's movement 'on itself.' The study argues that this movement cannot be described in objective terms because it occurs within the realm of pure non-objectivity. Meaningful reflection only becomes possible when truth approaches the subject as 'that which is coming,' creating a synthesis between non-objective origins and objective reality. The work concludes that truth as a 'whole' serves as the substance or substrate for the manifestation of the 'true.' Thus, the text offers a new understanding of truth's dynamics as a process preparing for its own revelation through an internal movement that remains inaccessible to standard objective grasping.
Pravda jako ryzí nepředmětnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Pravda jako ryzí nepředmětnost
Hegel napsal ve Fenomenologii ducha (2239, S. 40; č. s. 77), že „Pravda jest svůj vlastní pohyb v sobě samé“ (Die Wahrheit ist die Bewegung ihrer an ihr selbst.). Vzhledem k tomu, že pravdu (resp. „to pravé“, „das Wahre“) chápal jaké subjekt (a nikoli jako substanci, což je zřejmé už z toho, že podle něho „pravda je pohyb“, a to její vlastní pohyb, nikoli pohyb něčeho jiného – a ještě oprava: pohyb na sobě samé, nikoli jak Patočka překládá „v sobě samé“), můžeme se této formulace chopit a interpretovat ji „do našeho vlastního“ kontextu. Pohyb Pravdy (a budeme tím mínit Pravdu jako ryzí nepředmětnost) je nutně pohybem v rámci (či ve sféře, v říši) ryzí nepředmětnosti. O tomto pohybu nelze říci nic předmětného, ale nelze ani mínit nic předmětného, lze se o tom myslet (a říci) něco smysluplného jen tak, že budeme rozmýšlet (a mluvit) o něčem jiném, kde už se ona nepředmětnost dostane do „srůstající“ souvislosti s předmětností. To znamená, že o onom nám nepřístupném pohybu Pravdy můžeme uvažovat (a mluvit) pouze od okamžiku, kdy už půjde o přístup Pravdy k nám (ke mně jako k subjektu, který už „jest“ konkrétem, srostlicí), a eventuálně se pokusit to, co přichází ze světa námi nepostižitelné „ryzí nepředmětnosti“, pojmenovat jako „to přicházející“. Jde-li podle Hegela o „die Bewegung ihrer an ihr selbst“, jde o neméně problematický pokus o něco, co bychom mohli formulovat také jako pohyb již k vyjevení a uskutečnění se připravujícího malého „pravého“, jehož „substancí“ – ne-li „substrátem“ – je Pravda sama jako „celek“. (Nevím, jak jinak si vyložit ono „an“ ve vyjádření „an ihr selbst“.)
(Písek, 150222-1.)