Tento text se zabývá hlubokou filosofickou reflexí povahy myšlenky a jejího komplexního vztahu k původnímu i budoucímu kontextu. Autor přesvědčivě argumentuje, že každá významná myšlenka disponuje specifickou mírou samostatnosti a svébytnosti, která jí umožňuje přetrvat i v situacích, kdy se její původní myšlenkový rámec ukáže jako chybný nebo neudržitelný. Myšlenka v sobě často nese vnitřní energii, jež iniciuje nutnou revizi starých kontextů nebo dokonce zakládá souvislosti zcela nové a dříve netušené. Text se ostře vymezuje proti metodě historismu, která se omezuje na pouhý popis vzniku a původní formy, čímž však paradoxně opomíjí to nejpodstatnější. Skutečné pochopení myšlenky nespočívá v precizním historickém popisu její dobové formulace, nýbrž v odvaze jít za hranice těchto nahodilostí, následovat vnitřní logiku myšlenky a nechat se jí vést k novým horizontům. Myšlenka je tak chápána jako živý a dynamický fenomén, který zásadně přesahuje své historické určení a vyžaduje neustálou kreativní reinterpretaci.
Myšlenka a její zpracování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Myšlenka a její zpracování
Myšlenka má navzdory všem svým vazbám na širší až nejširší kontexty jistou samostatnost a svébytnost, což umožňuje, aby byla různě interpretována. Tak se může stát, že původně byla vyslovena (formulována) v určitých kontextech, které se časem prokáží jako nedržitelné a neplatné. Navzdory tomu se takové myšlenka může ukázat jak cenná a platná, takže si zaslouží, aby byla nově formulována a nově interpretována. Často dochází k tomu, že taková poprvé vyslovená myšlenka musí být domýšlena tak, že proti původní formulaci musí být nově formulována, ba že musí být jakoby zatažena do jiných, nových kontextů. A také obráceně: někdy má myšlenka takovou vnitřní „energii“, že vyvolá přímo nutnost revize původního kontextu, v němž došlo k jejímu vzniku. Myšlenka může mít tedy v sobě něco, co přerůstá okolnosti jejího původního vyslovení a co dokonce vyvolává v “život“ a „působení“ okolnosti zcela nové, zprvu netušené. Proto také popis jejího vzniku a původního tvaru musí vždycky zůstávat myšlence to podstatné dlužen – to je právě bída tzv. historismu, historicistického přístupu k ní. Pochopit myšlenku neznamená přesně popsat, jak byla vyslovena, formulována, ba i myšlena, ale jít za tuto pouhou „nahodilost“ a dostat se k myšlence samé, sledovat tu myšlenku, jít za ní, nechat se jí vést.
(Písek, 150307-1.)