Tento text reflektuje hlubokou tvůrčí a existenciální krizi spojenou s přechodem mezi minulostí a budoucností. Autor vychází z citátu o dvou světech – jednom mrtvém a druhém dosud nezrozeném – a interpretuje jej jako přesné vyjádření situace tvůrčího jedince. Tato osoba se nachází v meziprostoru, kde již nemůže pokračovat v zavedených tradicích, ale zároveň se teprve tápavě pokouší definovat něco nového. Úvaha zdůrazňuje, že inovace nespočívá pouze v detailech, ale vyžaduje celostní a široké pochopení světa. Doba, v níž se tvůrčí postavy takto pohybují, je charakterizována jako doba přechodná, z níž není úniku a kterou nelze ignorovat. Esej se zamýšlí nad nevyhnutelností tohoto bloudění a nutností přijmout zodpovědnost za hledání budoucí podoby světa, přestože je tento proces nejistý. Autor zdůrazňuje, že pojem novosti musí být chápán v globálním kontextu, aby překonal mrtvou minulost a umožnil zrod smysluplné budoucnosti, která je v současnosti přítomna pouze v nejasných náznacích.