This text explores the ontological relationship between an event and its subject. The author argues that the subject cannot be derived from any pre-existing entity; instead, it is the event itself that constitutes, creates, and transforms its subject. Consequently, the event precedes the subject in both a logical and ontological sense. This concept raises a critical question regarding the nature of an event before it has established its subject. The author characterizes such an event as "virtual"—lacking relationships with its environment and the capacity for self-relation. The transition from a virtual event to a real one depends on establishing interactions with its surroundings. Every action or reaction by the event toward its environment is not merely an external intervention but a process through which the subject itself is formed and refined. The reflection concludes by addressing the problem of how a virtual event transforms into a real one and the limitations of an external description of the interactions that lead to the establishment of subjectivity.
Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Událost a její subjekt
Původ (vznik) subjektu nemůžeme odvozovat z ničeho prostě jsoucího (ostatně nepovažujeme nic, co je jenom „dáno“, za opravdu skutečné); proto nemůžeme dění subjektu (subjekt se děje, v jistém smyslu můžeme o subjektu mluvit jako o ,události‘) jako o předcházejícím samu událost, jejímž je subjektem. Je to událost, která si tvoří, vytvoří, ustavuje a eventuelně proměňuje svůj subjekt, takže událost (ve smyslu „býti událostí“) předchází subjektu (předchází příslušnému „býti subjektem“). Tím se však před námi otvírá závažný problém: čím je událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt? Vidím jen jedinou možnost: je to událost jen virtuální, která nevstoupila do žádných skutečných vztahů k jiným událostem resp. vůbec k nějakému svému prostředí. Je to zkrátka událost bez prostředí, bez okolí, bez jakéhokoli vztahu k něčemu jinému. A proto to je také událost, která není schopna se k sobě vztáhnout, ve svém průběhu se zčásti k sobě vracet, tedy také neschopná (aspoň zatím) se stát subjektem nebo ustavit (vytvořit) svůj subjekt. Má-li si taková událost svůj subjekt ustavit (vytvořit) resp. má-li se sama stát subjektem (zatím držíme obojí formulaci), musí navázat vztahy s jinými událostmi resp. se svým okolím (prostředím). A to znamená, že na ně musí reagovat; a protože každá reakce je nutně akcí, musí taková událost být schopna akce či aktivit; a k tomu právě potřebuje začít ustavovat svůj subjekt. Neboť každou akcí, každou aktivitou zasahuje událost nejen své okolí, ale dostavuje či do-ustavuje, proměňuje svůj subjekt (event. sama sebe jakožto subjekt). Zbývá řešit problém, jak vlastně může docházet k proměně virtuální události v událost „reálnou“; obojí jakoby „vnější“ popis nějak nedostačuje pro naše porozumění: jak může navazovat vztahy (interakce) se svým okolím, a jak může začít ustavovat svůj subjekt (resp. začít se stávat sama subjektem).
(Písek, 150517-2.)