Tento text předkládá kritickou analýzu pojetí času jako dimenze a argumentuje, že z filosofického hlediska je ztotožnění času s prostorovými rozměry v rámci konceptu prostoročasu hrubě zavádějící. Zatímco prostorové dimenze představují volné místo pro pohyb všemi směry, v čase se lidský subjekt nemůže pohybovat svobodně; čas je spíše silou, která námi pohybuje a mění nás, přičemž nám striktně zakazuje návrat do minulosti či mládnutí. Autor poukazuje na to, že ačkoliv vědecká a matematická praxe umožňuje s časem jako s dimenzí kalkulovat, tato kvantifikace neodpovídá žité realitě. Lidská zkušenost potvrzuje, že nemůžeme aktivně zasahovat do minulosti, a do budoucnosti vstupujeme pouze skrze cílenou aktivitu a práci. Každá lidská činnost je orientována k budoucnosti, zatímco její výsledky se stávají součástí minulosti. Text uzavírá, že čas je ve své podstatě dynamickým a nevratným procesem, který se zásadně liší od statických prostorových souřadnic a nelze s ním zacházet jako s pouhým rozměrem.