Text se zabývá vztahem mezi dějinností a historičností ve filosofickém kontextu. Autor argumentuje, že ačkoliv mají filosofické problémy historické kořeny, nejsou na ně plně redukovatelné ani z nich odvoditelné. Kritizuje rozšířený omyl, který považuje za protiklad historičnosti nadčasovou věčnost; místo toho poukazuje na nepředmětnou stránku dějin, kterou nelze vnímat pouze vnějším historickým pohledem. Klíčovým prvkem je rozlišení mezi procesem myšlení a tím, k čemu toto myšlení směřuje jako k nezávislému cíli. S odkazem na Emanuela Rádla text vysvětluje, že idea je to, co nás má oslovit bez ohledu na naši aktuální reflexi. Dějiny jsou tak chápány nejen jako souhrn uplynulých událostí, ale také jako prostor pro to, co se mohlo stát a co se v etickém smyslu stát mělo. Historičnost se tak stává dynamickým vztahem mezi fakticitou a normativitou.
Dějinnost a historičnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Dějinnost a historičnost
Ze zkušeností s filosofií a filosofy víme, že filosofické myšlenky a problémy mají či mívají historické kořeny, ale že na ně nikdy nejsou redukovatelné ani z nich odvoditelné a že mívají nejčastěji také kořeny jiné, „mimo-historické“ či „ne-historické“. Ale jak tomu lze rozumět? Opakem historičnosti není nehistoričnost ve smyslu nadčasovosti, naddějinnosti; je to hrubý omyl, když se někteří myslitelé domnívají, že mají co dělat s nějakými „věčnými“ problémy či ideami, jako by dějinná jedinečnost byla čímsi efemérním a nahodile se prosadivším. Dějiny mají zkrátka svou nepředmětnou stránku, která není a nemůže být postižitelná „zvenčí“ jakožto historická. Mutatis mutandis to ovšem platí i pro každou filosofickou myšlenku, pro každý filosofický problém, pro každou „ideu“: u nich musíme stále rozpoznávat to, jak jsou myšleny, od toho, k čemu toto jejich myšlení (pomyšlení, tj. způsob, jak jsou myšleny) míří jako k tomu, co není ustaveno žádným (po)myšlením, ale je pro ně tím, co má být myšleno. Rádl se to pokusil vyjádřit na závěr své „Útěchy“ tak, že idea je to, co nás mělo a má napadnout, a to i když nás to třeba ani nenapadlo. A v analogickém smyslu to lze aplikovat na dějiny: dějiny jsou nejen to, co se stalo (a jak to dopadlo), ale vždycky také to, jak to mohlo dopadnout, a ovšem také to, jak to správně dopadnout mělo.
(Písek, 150714-1.)