Tento text se zabývá vztahem mezi filosofickým myšlením a tzv. zdravým rozumem. Autor argumentuje, že filosofie nesmí být na zdravém rozumu založena ani jím omezována, nýbrž k němu musí přistupovat s kritickým odstupem. Kritičnost je pro filosofii bytostně charakteristická a zahrnuje i schopnost zpochybňovat každodenní zkušenosti. To však neznamená úplné odmítnutí zdravého rozumu, neboť kritika ke své činnosti potřebuje předmět, který by mohla zkoumat. Text se vymezuje proti karteziánskému přístupu, který zavrhuje vše kromě absolutně evidentních principů. Namísto toho navrhuje připustit veškerou zkušenost jako materiál pro kritické prověření, včetně té, která se běžnému chápání vymyká. Zásadním požadavkem je tedy otevřenost vůči zkušenostem všeho druhu, jež umožňuje jejich následné racionální a kritické zhodnocení, aniž by docházelo k předčasné marginalizaci neobvyklých jevů.
[Filosofie a „zdravý rozum“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
[Filosofie a „zdravý rozum“]
Filosofické myšlení nemůže být založeno (zakládáno) na „zdravém rozumu“, a zejména nemůže být na „zdravý rozum“ omezeno (omezováno), ale musí nejen onen tzv. zdravý rozum, ale vůbec každodenní zkušenosti brát na vědomí, tj. kriticky brát na vědomí. A právě tato kritičnost vůči tzv. zdravému rozumu může někdy vypadat jako odmítání a zavrhování všeho, co nám zdravý rozum a vůbec každodenní zkušenosti napovídají, ale tím se nesmíme nechat odradit. Filosofie je bytostně spjata s kritičností, každý filosof musí být kritický i sám k sobě a ke svému filosofování, takže by bylo s podivem, kdyby něco z toho, co nám tzv. zdravý rozum napovídá, mělo být před filosofickou kritickou nějak chráněno, nebo že by vůči ní bylo dokonce imunní. To však nesmí nikdy vést k naprostému odmítání každodenních zkušeností nebo onoho tzv. zdravého rozumu. Už prostě také z toho důvodu, že kritika, kritické posuzování musí vždy mít před sebou něco, co kriticky hodnotí, a žádná kritika nemůže vystačit jen s tím, že kritizuje sebe samu. Na druhé straně pak je ovšem nutno zamítnout úsilí považovat za nejisté a dokonce chybné všechno kromě nějakých naprosto nepochybných, tzv. evidentních, počátků (principů) (jak to udělal ve své Rozpravě o metodě René Descartes). Když jde o „materiál“ pro filosofickou kritiku, musíme primárně připustit vše, co nám běžná zkušenost přináší a nezřídka i doporučuje, ale to právě proto, aby to bylo (mohlo být) kriticky prověřeno; vždycky je třeba si ponechat jistý stupeň otevřenosti vůči zkušenostem všeho druhu, tedy např. i vůči zkušenostem, které na první pohled odporují běžné zkušenosti, takže máme sklon je přehlédnout nebo marginalizovat (eventuelně považovat za pouhé omyly).
(150727-1.)