This text examines the relationship between time, temporality, and the structure of a "true event." The author argues that temporality is not an independent entity or an external element added to an occurrence but is inseparably linked to the event itself. Time does not exist independently of the movement of the event; rather, it is the unfolding of the event that constitutes active "timing" or the generation of time. A fundamental feature of this "originary" time is that it occurs as a whole, rather than in a sequence of discrete stages or moments. However, this perspective challenges our everyday experience of time as a series of actual present moments. The text thus raises a fundamental question regarding the nature of "actuality" and the meaning of the experienced present within the context of the ontology of the event. The reflection aims for a deeper understanding of how the general concept of time differs from the intrinsic temporality of a specific occurrence.
Čas a časovost (a časování)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Čas a časovost (a časování)
Časovost je původně jedním aspektem (jednou stránkou) pravé události, tj. je s ní neodlučně spjata. Nemá tedy žádnou svou vlastní „jsoucnost“, nemůžeme tedy legitimně říci, že časový charakter pravé události je cosi (samostatně) jsoucího, tedy něco jako složka či prvek (element) událostného dění, který v celku dění jakoby přistupuje k jiným složkám, jež jako by se neděly, nestávaly. V tom smyslu tedy čas sám není ani pohybem něčeho jiného, dalšího, co je bez pohybu, nýbrž tím pohybem je samo dění události – a to by ovšem nebylo možné, kdyby nebylo pevně spjaté s časovostí, ba přesněji, kdyby samo toto dění nebylo časování (kdyby nebylo časující, vlastně jakoby „čas nesoucí“, „čas vytvářející“). A právě v této souvislosti si musíme připomenou (a vždy znovu připomínat), že na tento původní, „originérní“ čas nemůžeme pohlížet resp. k němu nemůžeme přistupovat tak, jak jsme zvyklí z každodenní skutečnosti, protože onen čas, který je vlastní samé události, se – spolu s ní (s jejím děním) – děje celý najednou a zároveň, nikoli po etapách, po jednotlivých okamžicích. Tím se ovšem před nám otvírá velká otázka, jak vlastně máme rozumět oné základní zkušenosti s časem (ovšem obecným, neboť ten mám přece obvykle na mysli, když mluvíme o čase), totiž že má své významné okamžiky aktuální přítomnosti. V čem vlastně spočívá „aktuálnost“?
(Písek, 150809-1.)