Tento text se zabývá filosofickým rozlišením mezi pojmy jsoucno a skutečnost. Autor definuje jsoucno jako entitu, která je vnitřně integrována a tvoří jednotný celek. Naproti tomu skutečnost je širší kategorií, která zahrnuje i to, co postrádá vnitřní jednotu. Jako příklad uvádí autor trojici stromů nebo les; zatímco jednotlivé stromy lze považovat za jsoucna, jejich skupina či svět jako celek jsou sice skutečné, ale nikoliv jsoucny v pravém slova smyslu. Text zdůrazňuje, že i když seskupení jednotlivých jsoucen nevytváří novou ontologickou jednotu, neznamená to, že jde o pouhou hromadu bez vnitřních vztahů. Tyto vztahy mezi jsoucny tvoří komplexní realitu, která si může uchovat jistou míru niternosti a nepředmětnosti, aniž by musela být pevně semknutým celkem. Úvaha tak směřuje k pochopení světa jako pluralitní skutečnosti, v níž vztahy mezi jednotlivými jsoucny hrají klíčovou roli, aniž by byla popřena jejich samostatnost nebo charakter reality jako takové.
Jsoucno a skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jsoucno a skutečnost
Když budeme mluvit o jsoucnu, budeme mít na mysli vždy něco vnitřně integrovaného; naproti tomu skutečné může být (a bývá) i to, co vnitřně integrováno není. Máme třeba na zahradě tři ovocné stromy; každý strom můžeme považovat za jsoucno (a tedy za jsoucí jako celek), ale skutečností zůstává i to, že jsou tři, přestože trojice stromů nemůže být považována za jsoucno. Svět je nepochybně skutečný, ale nejspíš není jsoucnem. To, že naše tři ovocné stromy jsou skutečné, nebrání tomu, aby se jim dařilo nebo naopak nedařilo podle toho, jak o ně pečujeme. Spousta stromů v lese je skutečností, ale les není jsoucnem. To, že je pohromadě mnoho jednotlivých jsoucen, neznamená (vlastně nikdy), že jde o pouhou hromadu, neboť jednotlivá jsoucna spolu navazují vztahy, i když ty vztahy nemají takový charakter, aby vytvářely jednotu (nebo aby byly založeny na nějaké niterné jednotě). To všechno znamená, že skutečnost nemusí být zbavena jakékoli niternosti (nepředmětnosti), i když nevytváří přímo nějakou jednotu (nějaký celek).
(Písek, 150810-1.)