Tento text se zabývá Aristotelovým pojetím pohybu, které tvoří základ jeho přírodní filosofie. Hlavním bodem analýzy je distinkce mezi prvkem, který pohyb vyvolává (pohybujícím), a prvkem, který je pohybu vystaven (pohybovaným). Aristotelés zdůrazňuje, že tyto dvě složky jsou u každého dynamického procesu nezbytné a vzájemně oddělitelné. Důležitým aspektem této teorie je lokalizace hybné síly, která může působit buď z vnějšku objektu, nebo může být integrována přímo v něm. Vnitřní princip pohybu je v tomto kontextu ztotožňován s pojmem energeia, což představuje uskutečnění či aktivitu, skrze niž jsou věci uváděny do pohybu ze své vlastní podstaty. Článek rozvádí důsledky této ontologické struktury pro pochopení kauzality a teleologie v antickém myšlení, přičemž klade důraz na provázanost mezi hybatelem a výsledným procesem změny v materiálním světě.