Text se zabývá ontologickou povahou subjektu ve vztahu k události a zpochybňuje jeho chápání jako samostatného jsoucna. Subjekt není s událostí totožný, neboť je jí neustále vytvářen, ale zároveň není ani jejím pouhým reliktem či produktem, jelikož zaniká spolu s jejím koncem. Subjekt se konstituuje uvnitř událostného dění, kde se ujímá kontroly nad automatismy a využívá volného prostoru pro určování dalších aktů. Tímto způsobem subjekt napomáhá události dosahovat jejích cílů efektivněji, případně jí umožňuje definovat cíle nové, které nebyly v počátku obsaženy. Autor argumentuje, že subjekt nelze považovat za oddělené jsoucno, ale ani za prvek čistě imanentní události, neboť jeho role spočívá právě v překonání limitů dané události. Subjekt je tak chápán jako dynamický činitel, který umožňuje události „překročit svůj vlastní stín“ a naplnit vyšší úkol, než je pouhý řádný průběh děje. Tato relace mezi subjektem a událostí redefinuje tradiční pojetí subjektivity v kontextu procesuální ontologie.
Subjekt jako „ne-jsoucno“?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 9. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt jako „ne-jsoucno“?
O subjektu nemůžeme říci, že je totožný se svou událostí, neboť je událostným děním své události vytvořen a vytvářen; nicméně tento subjekt nelze ani považovat za produkt událostného dění, eventuelně za nějakou stopu, relikt tohoto dění, neboť když událost skončí, subjekt po jejím konci nezůstává, nýbrž končí s ní. Navíc subjekt, který si událost utváří jako svůj vlastní, se postupně ujímá vlády nad původními automatismy a vedle nich, a to všude tam, kde se nějaký volný prostor pro „dourčování“ některých aktů a akcí. Nečiní to však proti události a proti jejím „cílům“, nýbrž naopak právě proto, aby ta událost dosáhl nejen svých cílů lépe, ale aby si navíc zvolila nějaké cíle nové, o který na samé, počátku ještě nemohla být ani řeč. Událost, která si vytvoří svůj subjekt a předá mu jisté kompetence, má z toho sama nepochybně užitek – pokud subjekt neudělá chybu, pokud nezklame. Otázkou ovšem je zda takto vytvořený subjekt můžeme považovat za zvláštní, oddělené jsoucno – jistě nikoliv; ale právě tak nemůžeme subjekt považovat za něco události samé imanentního. To asi také ne, neboť pak by takový události imanentní subjekt nebyl ani události k ničemu, natož aby usnadnil a vůbec i umožnil události, aby překročila svůj vlastní stín, aby splnila úkol větší než aby jen řádně proběhla.
(Písek, 150922-2.)