Tato úvaha se věnuje interpretaci Hérakleitova zlomku B 60, který tvrdí, že cesta nahoru a dolů je jedna a tatáž. Autor rozebírá sémantickou dvojznačnost českého slova „cesta“, jež může označovat buď statickou komunikaci spojující dvě místa, nebo samotný proces pohybu či putování. Zatímco v prvním případě výrok dává smysl, v případě aktivního úkonu se výstup na vrchol a sestup do údolí zásadně liší. Tento rozdíl je ještě markantnější, pokud termín vztáhneme na evoluci či kvalitativní změny, kde vzestup a úpadek nelze považovat za totéž. Text tak poukazuje na nutnost precizní interpretace filosofických textů a zdůrazňuje, že fyzická existence cesty není totožná s dynamikou jejího překonávání. Výsledkem je kritické zhodnocení Hérakleitovy myšlenky v kontextu lidského vnímání směru, pokroku a úpadku, které odhaluje složitost vztahu mezi jazykem, realitou a filosofickou tradicí.
Cesta „nahoru“ a „dolů“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Cesta „nahoru“ a „dolů“
Jak víme ze zlomku B 60 z Hippolyta, pochází od Hérakleita zvláštní věta, totiž že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. Tato věta musí být ovšem náležitě interpretována, má-li vydat všechen svůj důmysl (a to nikoli pouze v duchu toho, jak to asi Hérakleitos sám myslil – k tomu ovšem nemáme přístup, a neměli bychom, ani kdyby byl Hérakleitos osobně přítomen a nám to přímo řekl). V češtině má slovo „cesta“ přinejmenším dvojí smysl: buď pojmenovává prošlapanou, cestářem udržovanou nebo dokonce vydlážděnou spojnici dvou míst, anebo pojmenovává aktivní úkon někoho, kdo jde nebo běží po takové spojnici jedním nebo druhým, opačným směrem. „Cesta“ v tom prvním významu má dva konce a mnoho míst mezi nimi; „cesta“ v tom druhém smyslu pá počátek, průběh a cíl, konec. Je-li východiskem (východištěm, výchozím místem) vykonávané cesty (tedy cestování) údolí a jejím cílem vrchol hory, je mezi výstupem na horu a mezi sestupem do údolí velký rozdíl, takže Hérakleitova věta prostě neplatí. Tím spíš tato věta neplatí, když místo na pěší výstup nebo sestup myslíme na pozvedání nějaké úrovně, eventuelně na tzv. evoluci, tedy na vývoj od nižších forem života k formám vyšším až velmi vysokým, velmi „pokročilým“. V takových případech potom mluvíme o zkvalitňování nebo naopak o úpadku – což rozhodně není „totéž“.
(Písek, 151016-1.)