Text se zabývá problematikou vzniku nového skrze netradiční pohled na kauzalitu a teorii reaktibility jsoucího. Autor vychází z teze, že i absurdní tvrzení se může stát realitou skrze své důsledky, a rozvádí ji do roviny ontologické. Namísto jednostranného vlivu minulosti na přítomnost zdůrazňuje schopnost všech forem bytí reagovat na své okolí. Klíčovým mechanismem je zde možnost chyby či omylu v reakcích na nejnižších úrovních jsoucna. Pokud k takovému „omylu“ dojde u většího množství individuálních jsoucen současně, například skrze určitou formu nápodoby či „infekce“, může vzniknout nový fenomén, který dříve neexistoval. Tento proces vysvětluje vznik nového nikoliv jako výsledek vnějšího zásahu, ale jako spontánní emergenci vyvolanou kumulací reakcí na prostředí. Text tak nabízí alternativní vysvětlení pro jevy, které se mohou jevit jako zásah vnější síly, ačkoliv vyvěrají z vnitřní dynamiky systému jsoucího.