Text se zabývá problematikou vzniku nového skrze netradiční pohled na kauzalitu a teorii reaktibility jsoucího. Autor vychází z teze, že i absurdní tvrzení se může stát realitou skrze své důsledky, a rozvádí ji do roviny ontologické. Namísto jednostranného vlivu minulosti na přítomnost zdůrazňuje schopnost všech forem bytí reagovat na své okolí. Klíčovým mechanismem je zde možnost chyby či omylu v reakcích na nejnižších úrovních jsoucna. Pokud k takovému „omylu“ dojde u většího množství individuálních jsoucen současně, například skrze určitou formu nápodoby či „infekce“, může vzniknout nový fenomén, který dříve neexistoval. Tento proces vysvětluje vznik nového nikoliv jako výsledek vnějšího zásahu, ale jako spontánní emergenci vyvolanou kumulací reakcí na prostředí. Text tak nabízí alternativní vysvětlení pro jevy, které se mohou jevit jako zásah vnější síly, ačkoliv vyvěrají z vnitřní dynamiky systému jsoucího.
Nové – jeho vznik
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 12. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Nové – jeho vznik
Našel jsem v nějakých citátech následující formulaci: „Sebeabsurdnější tvrzení, pokládají-li je lidé za realitu, stává se realitou ve svých důsledcích.“ (citát z www). Nechme stranou, co by bylo možno považovat za kritérium absurdnosti, neboť se hodláme zabývat rovinami nižšími, než je lidská subjektivita, ba dokonce těmi nejtěžšími. Opustíme-li totiž (konečně) neudržitelnou koncepci kauzality (uvažující pouze o vlivu minulosti na přítomnost) a přijmeme-li za plauzibilní teorii reaktibility všeho jsoucího, je zřejmé, že ke ztrátě informace, ale i k chybám a omylům může dojít na všech, tedy i na těch nejnižších úrovních kteréhokoli jsoucího a konkrétně na případnosti (adekvátnosti apod.) reakcí toho kterého (vždy jedinečného, unikátního) jsoucího na okolí resp. prostředí, „osvětí“. Jaký to může mít důsledek? Jestliže se – jakousi infekcí či nakažlivostí příkladu – větší množství jednotlivých jsoucích= jsoucen jakoby „zmýlí“ ve svých reakcích podobně nebo téměř stejně, může se ve výsledku objevit něco, co bychom jinak byli nakloněni považovat za nemožné či absurdní: výsledek může pak naznačovat intervenci nějakého dalšího jsoucího, které však původně vskutku nebylo skutečné, neexistovalo. A tak můžeme také vyložit některé typy vzniku čehosi „nového“, tedy nikoli pouze zásahem zvnějšku (či z minulosti), ale jakoby „z ničeho“.
(Písek, 151218-1.)