This text examines the relationship between the subject and the process of its constitution, critiquing the notion that a subject can establish itself as a pre-existing or finished entity. The author argues that while a subject must maintain and improve itself, its primary emergence is not an act of self-creation by an already existing being. Instead, the establishment of the subject is an integral part of a broader transformation where an event transitions from a virtual form into a real one. This transformation involves initiating bidirectional contacts with its environment and commencing the performance of being. A central element of this process is the "return to self"—a movement toward what has already been realized. Rather than a regression, this return is a forward step aligned with the ontological direction of the event, moving from the future through the present into the past. Thus, the text redefines subjectivity as a dynamic component of an event's unfolding rather than a static starting point.
Subjekt a „sebezaložení“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 12. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt a „sebezaložení“
Subjekt nikdy nemůže založit sám sebe, i když na sobě může a musí „pracovat“, tj. musí sám sebe udržovat a vylepšovat. To však nelze interpretovat tak, že subjekt musí nejprve „být“, tj. „být dán“, „být sám sebou“, aby mohl se sebou něco podnikat. Subjekt sám sebe musí udržovat a vylepšovat, ale nemůže sám sebe ustavit (ustavovat) či sám sebe „stvořit“ jako něco hotového, již jsoucího. Prvotním a základním krokem pro ustavení subjektu musí být sebeustavení události onou proměnou z formy virtuální ve formu „reálnou“, tj. navázáním kontaktů začínající události se svým okolím (pochopitelně obousměrným, jak od události k jiným událostem, tak kontaktů jiných události k té, o níž je řeč). A ustavení svého subjektu (resp. sebe jako subjektu) je nedílnou složkou oné proměny události virtuální v reálnou. Ta nutně zahrnuje nejen start výkonu bytí události, ale také uplatnění možnosti návratu k sobě, tj. k tomu, co již bylo uskutečněno resp. co se uskutečnilo. Tento „návrat“ se ovšem jeví jako krok zpět, ale ve skutečnosti to je krok kupředu: směr tohoto „návratu“ k sobě je totiž zcela totožný se směrem aktivity zmíněného výkonu bytí, neboť i „návrat k sobě“ je výkonem bytí události (a které platí, že se děje ve směru z budoucnosti přes aktualitu do minulosti).
(Písek, 151227-2.)