The text explores the ontological and epistemological relationship between truth and human practice. It argues that truth exists independently of human formulations or objective facts. While human activity is necessary to approach truth, practice itself is not a criterion of truth. Instead, truth serves as the ultimate judge of human action. The author rejects the notion of truth as a static object to be discovered and cleaned. Rather, it is the individual who must be purified by the light of truth. Meeting truth involves confronting its critical light, which exposes errors and prejudices. Consequently, practice is not what validates truth; it is truth that validates and directs practice. The essay concludes that truth remains the sole criterion for the authenticity of human actions, guiding humans toward meaningful practice while maintaining its transcendent authority.
Pravda a praxe / Praxe a pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 11. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Pravda a praxe / Praxe a pravda
Jednou snad bude možno vidět, že lidé rozeznávají skutečnou (= opravdovou) „pravdu“ od kdekteré lidské formulace, byť správné či dokonce „pravdivé“ (quod est – et relinquit – demonstrandum). Žádná „daná věc“, žádná „objektivní fakticita“ se neobejde bez pozorovatele a formulovatele nějaké myšlenky nebo fráze někoho, kdo se o ní vyjadřuje; naproti tomu pravda „je“ pravdou bez ohledu na to, kdo se pokouší hledat, najít a nějak vyjádřit, formulovat. Vidět a dokonce prohlašovat za kritérium „pravdy“ lidskou praxi, je ergo pochopitelně nesmysl; nicméně je to mnohem menší nesmysl než jakékoli přesvědčení o nějaké formuli, že to je jednou provždy pravda – a tečka. Jde totiž o to, že ve vztahu k pravdě je naprosto nezbytná nějaká činnost, aktivita, tedy i „praxe“, ovšem tou činností se pravda ani neprokazuje, ani neověřuje – to vše je nezbytné tam, kde jde o naše pochopení a o naše formulace. Jediná aktivita, která může být přípustná, zdůvodněná a legitimní ve vztahu k pravdě, je hledání pravdy a tu a tam její „nalézání“; a i tu jsou jisté korektury nezbytné. „Nalézání“ pravdy neznamená, že pravda někde „jest“, daná a hotová, jen ji zvednout a případně oprášit nebo omýt, očistit od všelijakých nánosů. Skutečná (opravdová) pravda nepotřebuje očišťovat, zbavovat nánosů, neboť ty nánosy leda přinášíme s sebou, na sobě a v sobě my sami. Není na nás, abychom hotovou pravdu nacházeli a zbavovali všelijakých nečistot, které ji skrývají nebo zakrývají, ale právě naopak je na nás, abychom se my sami nechali pravdou očišťovat a zbavovat nejrůznějších předsudků, omylů a polopravd: setkání s pravdou spočívá v tom, že my sami se ocitáme v jejím světle (a to velmi kritickém a „tvrdém“ světle). A to platí také pro všechno, co děláme, pro všechny naše aktivity a tedy pro veškerou naši praxi. Teprve ve světle pravdy se může naše praxe ukázat jako významná pro náš vztah k pravdě – teprve pravda sama může ukázat důležitost té či oné naší praxe jak pro náš vztah k pravdě, tak – zejména ! – pro vztah pravdy k nám. Pravda totiž sama nemá být „nahlížena“, ale naopak sama nás vede k praxi, k aktivitě, a ovšem tak, že přitom zůstává sama a jediná posledním kritériem jejich pravosti.
(Písek, 141101-2.)