Tento text zkoumá povahu „pravého jsoucna“ v kontrastu k jeho redukovanému chápání jako pouhého předmětu (objektu). Autor argumentuje, že předmětné jsoucno se projevuje pouze v přítomném okamžiku (hic et nunc), což je pro jeho plné pochopení nedostatečné. Skutečné jsoucno je totiž událostným děním probíhajícím v čase, které zahrnuje vnitřní proměny i vztahy k okolnímu prostředí. Pro náležité poznání a interpretaci jsoucna je nezbytné brát v úvahu nejen jeho aktuální stav, ale také jeho minulost a budoucí směřování. Text zdůrazňuje, že tzv. „ryzí objekt“ je ve skutečnosti pouhou abstrakcí, která vzniká vyčleněním z širšího kontextu události a opominutím její niterné, nepředmětné stránky. Pravé jsoucno je tedy nutno chápat jako dynamickou událost pevně spjatou s jejím časovým a prostorovým rámcem, nikoli jako statický předmět odtržený od svých dějinných a vnějších vazeb.