Text se zaměřuje na ontologické pojetí pravdy jako procesu připodobňování skutečnosti k ideálu "pravého". Autor odmítá tradiční scholastické definice pravdy jako shody intelektu s věcí (adaequatio intellectus ad rem) či věci s intelektem (adaequatio rei ad intellectum). Místo toho předkládá koncept "adaequatio rei vel intellectus ad verum", v němž pravda (veritas) vystupuje jako nezávislá norma vně myšlení i předmětné reality. Tato perspektiva vychází z předpokladu "podstatné neadekvace", o níž hovořil Jan Patočka, což znamená, že žádné jsoucno není v daném světě absolutně pravé, ale zároveň mu není zcela cizí. Celosvětový vývoj je tak nahlížen jako neustálé spění k dokonalosti, která neexistuje jako hotový fakt, nýbrž jako horizont, k němuž vše směřuje. Pravda je v tomto smyslu dynamickou normou, k níž se věci i lidské porozumění v dějinách postupně přibližují, přestože plné adekvace nelze v rámci objektivity nikdy dosáhnout.